Vladimír Hučín k osobě Tomáše Hradílka a k Hradílkovým útokům v Lidových novinách 23. 7. a 2. 8. 2007

Vladimír Hučín k osobě Tomáše Hradílka a k Hradílkovým útokům v Lidových novinách 23. 7. a 2. 8. 2007

V mém okolí je obecně známo, že s Tomášem Hradílkem jsem se seznámil po mém propuštění z výkonu trestu (Minkovice) koncem r. 1986. V té době jsem byl také odsouzen k tak zvanému ochrannému dohledu.

Hradílek začal v polovině r. 1988 docházet do mého bytu a každý měsíc se z jeho iniciativy u nás doma scházelo až 20 osob. Moje máma Hradílkovi nikdy nevěřila a mrzelo ji, že nemůže svůj názor sdělit paní Libuši Čeřovské, která tehdy pracovala v RFE (Radio Svobodná Evropa) a která nám pomáhala. Bylo jí také podezřelé, že Hradílek nikdy nebyl za své aktivity uvězněn (až na několik hodin – maximálně na 24-48 hod). Většinou se vždy bez problémů dostal na nejrůznější protestní akce po celé ČR. Tento názor o pochybnostech na Hradílka sdílí i JUDr. Stanislav Devátý a další.

Poté, co jsem měl v BIS možnost se dostat k dokumentům StB jsem zjistil, že od té chvíle, co jsem poznal Hradílka, měla StB o mé osobě velice podrobné informace, které se vždy vztahovaly k datu, kdy u mne doma byl Hradílek, nebo ke kontaktu mezi mnou a jeho osobou.

V době, kdy jsem byl předsedou Občanské komise v Přerově a prověřoval příslušníky StB, jsem získal informace, které nasvědčovaly tomu, že Hradílek byl v podstatě jakousi pěstovanou opozicí, pod kontrolou StB.

Krátce po 17. listopadu 1989 mne Hradílek před svědky velice aktivně nábádal k tomu, že se proti skartacím dokumentů StB nesmí v žádném případě zakročit. V té době jsem mu již nevěřil a to mimo jiné i z toho důvodu, že mi opakovaně nabízel - ba přímo vnucoval pomoc advokáta JUDr. Josefa Danisze, který byl významným agentem StB, angažujícím se v komisi pro vyšetření událostí kolem 17. listopadu 1989.

Hradílek jako ministr vnitra ČR byl u členů Občanských komisí neoblíben. Na základě podezřelých aktivit Hradílka došlo dokonce k mimořádnému jednání Občanských komisí v Ostravě, kde Hradílek byl někdejšími politickými vězni a dalšími výrazně kritizován za svou nečinnost ve věci očisty bezpečnostního aparátu od komunistických struktur. Já tehdy jako předseda Občanské komise za okr. Přerov jsem si nebyl jist, zda Hradílkovo jednání je způsobeno jeho neschopností, nebo je to jeho promyšlená taktika. V té době jsem byl před Hradílkem varován tehdejším ředitelem Krajské správy policie Ing. Jiřím Sprušilem, který měl ve svých rukou část dokumentů o tom, že StB měla zájem na upevnění pozice Hradílka v CH 77. Jak jsem později zjistil, tak varování Sprušila mělo své důvody a zcela se naplnilo. To však byl již Sprušil z policie odstraněn.

V r.1990 nastoupil k FBIS (později BIS) jistý Vít Zukal, který je zetěm
Hradílka. Zukal měl v r. 1999 -2000 možnost vypovídat jako svědek o zločinných aktivitách komunistů. Zukal však v rozhodující chvíli odmítl svědčit a tím mne dostal do velice těžké situace a tím také do jisté míry nepřímo urychlil mé propuštění z BIS a zatčení. Zukal jako Hradílkův zeť se "vyznamenal" v BIS např. i tím, že svým automobilem naboural sanitku s pacientem (nedal jí přednost ač vyjížděl z vedlejší silnice). Zukal také např. po požití alkoholu poztrácel služební průkazy BIS. Tyto průkazy byly dokonce zveřejněny v komunistickém tisku Nové Bruntálsko. Je pravděpodobné, že Hradílek měl na tato Zukalova porušení služebních povinností vliv a prostřednictvím svých známostí se věc zaretušovala.

Počátkem 90. let bylo realizováno vyšetřování proti synovi Hradílka, který pod nejrůznějšími legendami si od občanů půjčoval peníze a ty potom nevracel. Tyto peníze většinou utrácel v herních automatech. Já osobně jsem Hradílkovi v době jeho působení na ministerstvu vnitra jednání jeho syna vytkl a to poté, co i od mé mámy vymámil peníze a samozřejmě nevrátil.

Za tohoto stavu nelze vyloučit, že Hradílek je mnoha okolnostmi kompromitován a může to mít vliv na jeho nynější podlé aktivity. Zde považuji také za potřebné upozornit na mnohaleté a důvěrné kontakty mezi Hradílkem a ředitelem BIS Janem Princem (pozn. manželka Jana Prince Ing. Květoslava Princová pochází z Lipníka nad Bečvou tak jako Hradílek).

V r. 1997 jsem v archivu BIS narazil na několik dokumentů, které v rámci akce StB "Redaktor" vypovídaly o tom, že Hradílek byl součástí operativní kombinace zpravodajských aktivit StB. Ze záznamu StB vedeného pod č. 68 922 ze dne 23.12.1988 signovaném příslušníkem II. odboru StB Ostrava kpt. Ing. Alexandrem Kadarem (nar. 15.6.1951) je zřejmé, že StB měla vliv na postoje Hradílka a že toho využívala. Z dalších záznamů StB s krycími názvy "Redaktor" a "Útok" je zřejmé, že StB se velmi obávala toho, že moje osoba může do společenství CH 77 infiltrovat názor, že s KSČ bude nutno skoncovat a to i za pomocí ozbrojeného postupu. Ze záznamu StB vedeném pod č. 69 621 ze dne 25.2.1988 signovaném nstržm. Radomírem Pršalou je dále popisován průběh jisté konspirativní schůzky o které se StB dozvěděla. Dle mého názoru je velmi pravděpodobné, že StB informaci o schůzce získala od Hradílka !!! Z dalších záznamů StB jednoznačně vyplývalo, že StB měla zájem na tom, aby Hradílek byl čelným představitelem CH 77 !!!

K této okolnosti mohu prohlásit, že pokud byl StB na několik hodin zadržen Hradílek, tak vždy to bylo provedeno velmi jemnými prostředky. Pokud jsem byl StB zadržován já, tak se to většinou neobešlo bez bolestivých zranění, včetně přeražení prstu, tržných ran na noze a jiných místech a tak pod.

Osobně jsem přesvědčen, že Ing. Tomáš Hradílek byl pro pragmatickou frakci StB v čele s gen. Aloizem Lorencem doslova božím požehnáním. Je samozřejmě i mou chybou, že jsem ve svém bytě umožňoval Hradílkovi provádět svou propagační činnost, která nakonec směřovala k tomu, aby nebyla provedena skutečná revoluce. Ihned po 17. listopadu 1989 jsem však nekalé jednání Hradílka postupně odsuzoval a v rámci svých možností jsem se osobně angažoval na činnostech, které jsou popsány v knize "Vladimír Hučín - není to o mně, ale o nás" a nebo v knize " Hrdinům se neděkuje". Od lidí z blízkého okolí Hradílka vím, že tyto knihy jsou jakýmsi trnem v jeho oku.

Mám za to, že nejlepším řešením na Hradílkovy podlé výpady v tisku by byla nějaká veřejná konfrontace mezi ním a mnou. To vše samozřejmě za přítomnosti veřejnosti, sdělovacích prostředků a ujištění, že po předložení jistých důkazů nebudu zase obviněn z nějakého ohrožování utajovaných skutečností. Odborná veřejnost, ale i další by měli této situace maximálně využít a napomoci k zorganizování mnou navrhované veřejné konfrontace. Je stále ještě dost neobjasněných okolností kolem 17. listopadu 1989 a proto si myslím, že můj návrh by napomohl dobré věci.

Vladimír Hučín
V Přerově dne 5.srpna 2007
KAN

Viz také: HRADÍLEK útočí na HUČÍNA.

0