Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček

Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček

Nová kniha českého novináře a odborného spisovatele Vladimíra Bystrova se pokouší o esejistický výklad stále nepříliš známého zločinu z roku 1945. Analýza faktů a historických i politických souvislostí akcí sovětské NKVD, která po skončení druhé světové války odvlekla řadu československých občanů do internačních táborů a gulagů v SSSR a jejich současná reflexe. Doplněno rozsáhlým poznámkovým aparátem.

Aktivita vojsk NKVD na území Československé republiky od okamžiku příchodu Rudé armády v závěru druhé světové války zaskočila celou naši tehdejší společnost včetně komunistů, neboť ani ti neočekávali tuto zcela veřejnou demonstraci sovětské nadvlády nad budoucím vývojem v zemi svého dosavadního spojence. Nikdo se neodvážil přiznat si, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouhou iluzí, loutkovým útvarem a jeho občané mají znovu pramálo svobod. Dodnes jen obtížně připouštíme, že politická reprezentace poválečné Československé republiky, poslušna zájmů Sovětského svazu, byla stejně kolaborantskou, jako byli politici předtím reprezentující okupační správu dosazenou po devětatřicátém Němci. A i ona byla spoluviníkem osudu našich spoluobčanů, odvlečených tehdy orgány NKVD a deportovaných do sovětských internačních táborů a pekla gulagů, odkud většinou nebylo návratu.

Jako první svazek edici Prostopravdy vydal Nadační fond angažovaných nestraníků v nakladatelství Euroslavica. Vydání podpořily Ministerstvo kultury a Ústav pro studium totalitních režimů České republiky s přispěním Pavla Hurdy a dalších osobnosti veřejného a politického života. Vědecký recenzent PhDr. Oldřich Tůma, PhD. ISBN: 978-80-85494-85-3. Formát: 316 stran, 20x13cm, česky, brožovaná vazba.



Autorova poněkud osobní předmluva

Již potřetí vstupuji do téže řeky plné smutku a zla, lidské velikosti a malosti, do řeky neustále vyvrhávající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti člověka a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji a hlouběji pohřbívající na dně času, který nám dovoluje líčit naši minulost krásnější,než byla, protože její poznání se nám stále více vzdaluje a můžeme lhát. A vlastně to ani není potřetí, neboť rozkrývat nepříliš lichotivé okamžiky, hodiny, dyny, měsíce a roky, v nichž se občané naší země po odchodu okupantů, kteří nikdy nepředstírali, že nejsou okupanty, ocitli, aniž by si to připouštěli,napospas jiným okupantům, kteří se však tvářili jako osvoboditelé, přátelé a mesiáši nového lepšího světa, vždy znovu znamená pokoušet se proniknout bahnem minulosti ještě dál.

A proto není divu, že po patnácti letech bádání o okolnostech únosů československých občanů po druhé světové válce do Sovětského svazu a snahy porozumět myšlení a rozhodování autorů sovětského represivního systému jako základního kamene existence a budování režimu, zaštiťujícího se ideály komunistické společnosti, po desítkách či možná už stovkách článků, řadě překladů či vlastních knih, v nichž jsem usiloval seznámit českou veřejnost s fenoménem bulavu,mne poznání možná jeho nevysvětlitelnosti zbavilo síly pokračovat.

Ale pak jsem si uvědomil, že Hérakleitův výrok panta rhei bývá někdy vykládán také méně kategoricky a ještě bych se mohl pokusit opřít o jeho verzi "jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme", řeka je sice stále kalná a plná usazeného a občas zvířeného zla, ale my jsme přece každou hodinu, každý den, každý měsíc a každý rok jiní. A když mne neúnavný spiritus agens Nadačního fondu angažovaných nestraníků Josef Vlášek vyzval, abych ještě alespoň jednou napsal, jak hned po druhé světové válce byly desítky tisíc československých občanů násilně odvlečeny do sovětských gulagů, kde většina zcela opuštěna zahynula, souhlasil jsem. Vstoupil jsem tedy potřetí do stejné vody nelahodných, hrůzných a odpudivých informací, ale tentokrát již s více než dosud hlubokým přesvědčením o tom, kdo všechno to zlé, co bylo učiněno, vlastně učinil. Učinili to totiž, marná sláva, lidé žijící s námi, kolem nás, vedle nás, nikoliv nějaká odpudivá saň , sídlící za hradbami moskevského Kremlu a naplňující své krvavé sny o světovládě, učinili to lidé, kteří se shlédli v násilí jako nejúčinnější cestě ke kýženému štěstí, lidé, kteří se snažili přidat nebo alespoň přitřít, lidé, kteří se snažili ulahodit, lidé, kteří se snažili vyhnout nebo alespoň zavírat oči, protože přece co měli dělat.

A tak nikdo ani nezvedl hlas, nikdo ani nebouchl do stolu, když lidé odvedle zmizeli neznámo kam, raději si to ani nedomýšlet. Nikdo se neodvážil ani pomyslet na to, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouze iluze, loutkový útvar, že jeho občané mají pramálo svobod, a navíc tomu radostně přitakají, nikdo si nepřipustil, že politická reprezentace obnovené Československé republiky je stejně kolaborantskou , jako byli politici reprezentující Němci dosazenou okupační správu po devětatřicátém, nikdo si nedovolil jen pomyslet na to, že tichým skloněním hlav se československá poválečná reprezentace stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů deportovaných do gulagů a i ona byla odpovědna za jejich zmařené životy.

V tom je tato třetí knížka jiná než předcházející. A také v šíři poznámkového aparátu, jehož podrobnost a důkladnost byly diktovány reflexí na důsledek téměř půlstoletí trvajících snah vštípit české společnosti deformovaný obraz jejích dějin, jimž je tragický propad vůbec historického vědomí až k základní historické ignoranci. Prostě potřetí jsem vstoupil do stejné řeky smutku a zla, do řeky neustále vrhající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji pohřbívající na dně času, ale už jsem byl jiný než při předcházejících knížkách.

Vladimír Bystrov
V Praze 2. dubna 2009

0