Navigace |
Cesta na severozápad Nakladatelství Academia uspořádalo slavnostní prezentaci knihy Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera (editoři Petr Blažek a Olga Bezděková) CESTA NA SEVEROZÁPAD.
Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čeští čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami osob, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Vydaný rukopis je nejen jejich cenným svědectvím, ale rovněž strhujícím literárním dílem i pozoruhodným dobovým dokumentem. Je doplněn historickou studií Tomáše Bursíka o postavení skupiny bratří Mašínů v rámci protikomunistického odboje v Československu a stručným doslovem Milana Hulíka, který vysvětluje právní kontext činnosti skupiny. Součástí publikace je rozsáhlá obrazová příloha, v níž jsou většinou poprvé publikovány dobové fotografie a kopie archivních dokumentů. "Dříve knihu nechtělo vydat exilové nakladatelství Josefa Škvoreckého, protože příběh je prý nepravděpodobný. Při porovnání s historickými dokumenty jsou však ty vzpomínky velice přesné." Titul: Cesta na severozápad Obsah Josef Mašín: Měli jsme vůli a houževnatost Bratři Ctirad a Josef Mašínové měli pro strach vždy uděláno. Při založení odbojové protikomunistické skupiny i v roce 1953, když se s kamarádem Milanem Paumerem prostříleli přes komunistické východní Německo do Západního Berlína. Paradoxně určité obavy má Josef Mašín až teď, kdy trojici vychází v Česku kniha Cesta na severozápad. „Na rozdíl od Radka se obávám, aby si ji lidé nevysvětlili jako oslavu či obhajobu našich činů. O slávu nestojíme a ničeho nelitujeme,“ říká Josef Mašín. Nač ty rozpaky? V Česku o vás vyšlo několik knih. Co nového přináší ta vaše? Jak se pohled dvaadvacetiletého kluka liší od názoru veterána? Mohli jste něco udělat lépe? Neměli jste víc štěstí než rozumu? Proč jste se s bratrem hádali nad přípravou knihy? Je kniha úvodem k vaší návštěvě Česka, kde jste od útěku nebyli? Litovali jsme, že jsme nepobili více komunistů "Díval jsem se na VoPo (příslušník komunistické policie), jak se obrací, a za ním za rohem se vynořovala celá banda VoPo, kteří ládovali bouchačky v běhu. (...) Sáhl jsem pro zbraň do náprsní kapsy. Vytáhl jsem pistoli a namířil ji na VoPo stojícího přede mnou s pistolí v ruce a moje rána se smísila s přívalem střelby. Vypálil jsem ještě několik ran a spěchal ven, jelikož okolí vypadalo velmi nezdravě. V chodbě ležela tři těla a na zemi byla krev. Vzduch čpěl střelným prachem." "Naše životy se daly počítat ještě tak na vteřiny. Milan neměl zbraň a bylo domluveno, že nikdo z nás nepadne živý nepříteli do rukou. Pepa se ho proto ptal: Chceš ji teď? Milan odpověděl: Heleď, radši ještě chvíli počkej. A vzpomněl jsem si, jak nám v hodinách taktiky vysvětlovali, jak správně zalehnout. Že když člověk správně leží, kule ho netrefí." "Kule hvízdaly a zarývaly se všude okolo a já čekal na tu svoji. Pak jsem upadl slabostí. Hned jsem se však zvedl a startoval po čtyřech. Pepu jsem slyšel nalevo za mnou křičet: Kličkujte! Kličkujte! Bylo mi divné, jak mohu ještě kličkovat, když jsem rád, že vůbec běžím." Většina proti většině Snad o ničem se z komunistické minulosti nevede takový spor, jako o odbojové skupině bratří Mašínů. Měli právo zabíjet obránce komunistického režimu - vraždit, jak tvrdí jejich zásadní protivníci? Ponechávám zatím stranou jednotlivé akty jejich počínání spojené se smrtí jiných, a hledám, co spojuje jejich boj, za jaký své počínání považovali, se situací první poloviny padesátých let (v době největšího komunistického teroru), s dobou nacistického protektorátu a hrdinstvím jejich otce generála Josefa Mašína a s jejich mládím, ideály a životními cíli. A nakonec i s dnešním postojem, kdy odmítají Českou republiku i jen navštívit, právě pro setrvávající komunistickou minulost v polistopadovém dnešku. S aktivním odporem českých odbojářů proti nacistickým okupantům, pokud měl za následek smrt protivníků, byl již problém za protektorátu. Tehdejší odbojová činnost pozůstávala převážně ze zpravodajské činnosti a sabotáží, a ostatní "odboj" byla typická česká rezistence - švejkování a řeči u piva v hospodách. Nedala se vůbec srovnat s tím, jaký odboj za cenu tisíce obětí vlastních a také v řadách německých okupantů, vedla třeba v Polsku Zemská armáda (Armija Krajowa). Tím samozřejmě nechci snižovat význam desítitisícovek obětí pasivního odporu v českých zemích; připomeňme si ale, že první pokus o zajetí atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka bezprostředně po útoku na Reinharda Heydricha učinili jejich čeští spoluobčané, kteří se vyhrnuli z tramvají dojíždějících v momentě atentátu na místo činu. Jsou to taková malá česká tabu, o kterých se nehovoří. Stejně jako o českých udavačích, kteří ve stejné době přivedli desítky či stovky svých spoluobčanů na popraviště pro schvalování atentátu na Heydricha. Zcela zapomenut zemřel v roce 1999 v Dílech u Domažlic legendární odbojář Jan Smudek. Ten 7. června 1939 zastřelil v Kladně německého policistu, aby pak při svém útěku těžce zranil příslušníka gestapa. Poté zastřelil dva příslušníky německé finanční stráže (Zollgrenzschutz) a postřelil jednoho českého četníka, když ho pronásledovali. Podařilo se mu nakonec uniknout i z Protektorátu Čechy a Morava, bojoval potom jako pěšák ve Francii a posléze ve Velké Británii létal u československé noční stíhací perutě jako radista. Po válce se vrátil domů, aby po únoru 1948 znovu uprchl a mohl se definitivně vrátit opět do svobodné vlasti teprve po roce 1989. Jeho statečnost a neuvěřitelné příhody, které prožil, vedly v zahraničí k natočení dvou filmových snímků. První byl slavný americký film Casablanca. Ten druhý Nepolapitelný Jan, jak zní jeho název, o něm za války paradoxně natočili sovětští filmaři. Smudek byl tak výjimečnou osobností, že v konfrontaci s českým kultem mučednictví a averzí vůči občanské válce nebo ozbrojenému odporu vůči okupantům, musel být zapomenut. Nepodařilo se však, aby zůstali zapomenuti i legendární odbojáři zvaní "Tři králové", Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Moravek. Nebo vzpomeňme Radomíra Lužu, syna generála Vojtěcha Borise Luži. Ten pomstil smrt svého otce popravou českých četníků, kteří z přílišné horlivosti ve službě německým okupantům 2. října 1944 v Hřišti u Přibyslavi zastřelili jeho otce, dalšího legendárního odbojáře vedle Tří králů. Z toho všeho mi vychází, že u nás odboj se zbraní v ruce v moderní historii nikdy nebyl v oblibě. Ano, legionáři bojovali na frontách I. světové války, ale nestříleli doma, stejně tak jejich následovníci, piloti stíhaček a bombardérů v Anglii nebo vojáci u Tobruku, na Středním východě či na východní frontě ve II. světové válce. Byli to až komunisti, kteří začali po roce 1948 vraždit své spoluobčany v české a slovenské zemi. Někteří z nařízené povinnosti, druzí v excesu z třídní horlivosti, jiní pro své sadistické potěšení. A někteří žijí ještě mezi námi. Jedna paní, která jako prokurátorka pomáhala vrahům zavraždit dr. Miladu Horákovou, musela dokonce do vězení, věc v popřevratovém Česku nevídaná. A v době, kdy totalitní komunistická moc mučila a věšela své protivníky, střílela na hranicích jako zvěř politické uprchlíky a členy jejich rodin, nebovje na desítky let zavírala do žalářů a zabavovala jim majetek, bratři Ctirad a Josef Mašinové založili odbojovou skupinu a vzali do ruky zbraně. A také z nich stříleli, když byli napadeni, když se cítili ohroženi. Zabili i nožem, když se obávali, že je zajatý protivník poznal a prozradí je. Bylo to kruté, tak jako je krutý každý boj, kde jde o přežití jednoho či druhého. Jejich protivníci, většinou obránci režimu v uniformách, ale i bez nich, možná nebyli komunističtí fanatici, byli to možná i hodní manželé a tátové od rodin a dětí, a je možné i to, že komunismu ani nijak nefandili. Stáli ale na jeho straně, reprezentovali ho a postavili se na odpor vůči těm, kteří proti němu bojovali. Jejich (Mašínů) dnešní protivníci, již v demokracii a mezi nimi i ti, kteří tehdejší demokracii pomáhali zardousit, jim vytýkají, že k ozbrojenému boji neměli právní důvod - nebyla válka, a pokud se argumentuje válkou studenou, tak ani ta podle nich nelegitimuje pozvednutí zbraně proti totalitnímu režimu. A protože dnes již menšina národa pamatuje padesátá léta, zejména jejich počátek, tak této argumentaci přitakává většina ostatních, kteří zažili již jiný komunismus - komunismus let šedesátých s jeho "kulturním obrozením" a cestou k Pražskému jaru, léta sedmdesátá s pivní a bůčkovou normalizací a léta osmdesátá s nastupující perestrojkou a glasností. Proti těm směšným "komoušům", jejichž projevy zněly jako šumění vysavače, proti Jakešovu kůlu v plotě, proti těm komickým figurkám z papalášských tribun tleskajících sobě samým, by se mělo střílet? Ano, komunismus končil jako jedna veliká česká sranda, začínal ovšem jako vraždící monstrum neznající slitování, ani u starců, žen a dětí. Vraždil studenty, vojáky ze Západu a piloty z anglického nebe, vraždil důstojníky, podnikatele, spisovatele, umělce, ale i své třídní druhy - dělníky a rolníky. Vraždil kdekoho, jen pro vyjádření nesouhlasu nebo pro vyjádření solidarity s trpícími. Tyto vraždy byly jen pokračováním největších lží a krádeží, které české země zažily. Ani pobělohorské konfiskace, ani konfiskace konfiskátora Albrechta z Valdštejna, a dokonce ani konfiskace židovského majetku nacisty nebo německého majetku po válce, nepostihly všechen soukromý majetek, jak to dokázali komunisté. Ruku v ruce s tím šly obludné lži, z nichž některé, např. ta o měnové reformě, se staly legendami. Ale komunisté neukradli jen majetek poctivých, podnikavých a spořivých občanů = vzali jim i jejich vlastní dějiny. V orwellovském duchu vytvářeli dějiny nové, které se odehrály jen v jejich ideologické fantazii, zavedli kádrové dotazníky a pohovory, ve kterých znásilňovali myšlení druhých, prohlásili se za tvůrce a garanty míru na celém světě a sami připravovali válku proti svobodnému světu, a demokratické západní státy vydávali za pekla stvořená imperialisty. Z nevzdělanců a primitivů vytvářeli novou "elitu" národa, nejen ministry a generály, ale i soudce a prokurátory, kteří měli rozhodovat o spravedlnosti pro jiné - o "spravedlnosti" na základě takzvané socialistické zákonnosti. Tu vyjádřil jeden transparent na jediném jimi povoleném majálesu (jehož organizátoři byli ovšem potom pozavíráni a vyhozeni ze škol) "Rudé právo - moje právo". Dodejme ještě, že na tom alegorickém voze stál kat v rudé kápi se sekyrou u špalku. Bylo to výstižné. Ve své šílené zvrácenosti se začali komunisté vraždit navzájem a třást se strachy sami mezi sebou. Vyhlásili válku všem - nejen vlastnímu národu se zbytky buržoazie, agentům imperialismu, úchylkářům, třídním nepřátelům, ale i dělníkům, rolníkům a členům vlastní strany a samozřejmě i nepříteli za hranicemi - imperialistům, mezinárodní reakci a všem cizím centrálám - kdo kam patřil, rozhodovali bez odvolání jen ti, kteří byli momentálně u moci, než je vlastní soudruzi poslali do vězení, nebo ti, kteří se z nich vrátili jako oběti vlastních "nezákonností". Výstižným dokladem je kniha Artura Londona Doznání, ve které autor, sám oběť oněch "nezákonností", lituje všech svých postižených soudruhů a nenajde ani slova lítosti, nad dříve (jeho soudruhy) likvidovanými a pronásledovanými nekomunisty. A tento svět byl nejšílenější právě počátkem padesátých let, kdy se bratři Mašínové, bez ohledu na to, zdali již vypukla válka mezi Západem a Východem, mezi demokraciemi a bolševismem, chopili zbraní. Rozdíl v hodnocení jejich jednání, existoval již tehdy. Jak prohlásil jeden z účastníků televizní debaty, exkomunista a jejich dnešní oponent, na Kolínsku, kde skupina bratří Mašínů působila, prý lidé jejich činy odsuzovali. Je to možné, zejména asi členové z komunistických rodin, do které patřil i tento jejich kritik. Já jako Kolíňák mám jiné vzpomínky, jak s nimi lidé z jiných rodin sympatizovali a jak byli rádi, že se někdo komunistů nebojí a něco proti nim dělá. To jsou tzv. úhly pohledu. Mnozí z těch, pro které byli Mašínové úhlavními nepřáteli, se sami stali později nepřáteli komunistického režimu a podepisovali proti němu různé petice. Ale bratři Mašínové patřili mezi první a bojovali nikoli perem, ale zbraněmi. Aby si sami zachránili život, zabili jiné. Byli mladí a možná naivní, věřili, že se národ pozvedne za nimi. Že udělají revoluci a vyženou komunisty ze země. Nebyli jediní, odbojových skupin bylo více, vzpomeňme na vojenskou skupinu kpt. Karla Sabela a mjr. Miloslava Jebavého, mnohokráte vyznamenané vojáky ze Západu, kteří za sebou měli boje ve Francii, v severní Africe, u Královského vojenského letectva v Anglii nebo se Svobodnými Francouzi generála Charlese de Gaulla. Jako důstojníci čsl. armády chtěli po únoru 1948 vyvolat vojenské povstání a svými tanky obsadit Prahu. Spolu s dalšími byli popraveni v roce 1949. Takových odvážných, kteří chtěli použít zbraně, bylo více. Jenže byli odsouzeni "dříve, než mohli srdce k boji vytasit", jak napsal jeden mladý komunistický básník a byli popraveni nebo umučeni v kriminálech. Ale Mašínové s Milanem Paumerem přežili, komunisté popravili "jen" jejich strýce Ctibora Nováka a další dva členy jejich skupiny - Václava Švédu a Zbyňka Janatu. A desítky dalších, kteří byli toliko příbuznými, nebo se s nimi jen znali, odsoudili na dlouhá léta do vězení; přesně tak, jako to dělali nacisté. Jenže ti se hrůzy kolektivní viny a kolektivního trestu, odporujících všem civilizačním zásadám, naučili od sovětských bolševiků. Nikdo tehdy nevěděl, jak dlouho bude KSČ u moci. Jejich odpůrci věřili, že to brzo "praskne". Nikomu se nechtělo věřit, že tak šílený a krutý režim, který po třech letech vystřídal režim nacistický, by mohl trvat dlouho. Tak do švestek, nebo těch dalších. I Mašínové si mysleli, že Američané čekají jen na příležitost nás osvobodit, a oni že jim tu příležitost vytvoří. Je možno se nad tím dnes usmívat, ale daleko naivnější byli mnozí tehdejší fanatičtí komunisté, kteří, jak o tom píše Milan Kundera ve svých knihách, tančili ruku v ruce častušky za svět lepší a krásnější, aby později bojovali proti komunismu podepisováním petic a prohlášení včetně Charty 77. Jejich disidentství čest, boji Mašínů ale sláva. I oni totiž přemýšleli o titulcích v Rudém právu, nejdou přece jen slepou cestou, nevzpírají se dějinám? Nejsou ten socialismus a komunismus opravdu spásou lidstva? Tyto úvahy však vzaly vždycky za své, když si v titulcích druhý den přečetli: "Další proces s představiteli duchovenských řádů v ČSR", "Tresty smrti vyneseny". Jejich dnešní kritici se smějí, že bratři Mašínové chtěli porazit komunismus zapalováním stohů. Dějiny však znají ještě větší příklad odbojové naivity. Případ, který ale díky odlišné mentalitě národa dopadl úplně jinak. Všichni jsme to mnohokráte slyšeli: "Dnes svět už jméno Johna Browna zná, zní jako polnice a trubka vítězná, v záři táborových ohňů zas a zas, tahle píseň zdvihá hlas." Co chtěl John Brown? Obsadit armádní arzenál, zmocnit se tisíců zbraní, dát je černým otrokům a s tímto vojskem se vydat na cestu Virginií a osvobozovat další otroky. Jeho akce v Harper's Ferry dokonale ztroskotala. Černí otroci z okolních farem se nedostavili, protože se k nim informace o obsazení arzenálu vůbec nedostala. Zbraní se ale chopili obyvatelé městečka, když ráno po probuzení zjistili, co se stalo - ne však na pomoc Johnu Brownovi, ale proti němu. Prvním mrtvým, zastřeleným Brownovými muži, byl nádražní zřízenec, který chtěl varovat projíždějící vlak. Zbytečná smrt nevinného člověka. Pak padli další. John Brown byl jat a zvony v Charlestonu zdáli zněly, když ho vedli k šibenici. U táborových ohňů zní ale legenda. John Brown byl nešika a pětinásobný vrah. Ohlas jeho akce byl ovšem mimořádný. Ralph Waldo Emerson prohlásil, že "Brown učinil popraviště stejně slavným, jako kříž". Jedny noviny tehdy napsaly: "Hrdinství onoho muže je stejně vznešené, jako hrdinství mučedníka." A nedlouho poté vypukla americká občanská válka, která do dějin vstoupila jako válka "Severu proti Jihu", jež přinesla svobodu černým otrokům. "Nešikové a vrahové" Ctirad a Josef Mašínové s kamarádem Milanem Paumerem museli uprchnout ze svírajících se kleští. Prostříleli se východním Německem přes dvacet tisíc volkspolicistů a sovětských vojáků až do Západního Berlína. Nikdo se k nim nepřidal a válka "Západu proti Východu" vzdor jejich očekávání také nevypukla. Při této cestě zabíjeli, aby nebyli zabiti. S jedním rozdílem. Ti, co stříleli na ně, byli obránci totality reprezentované východoněmeckým komunistickým režimem. Mašinové stříleli jako obránci svobody a demokracie. Jejich protivníci dnes tvrdí, že Mašínové neměli právo bojovat se zbraní. Dokonce jeden z nich napsal, že měli počkat, až se bude moci volně cestovat a mohli se vyvíjet jako tehdejší sympatizanti komunismu a stát se jednou disidenty. A po listopadu 1989 dokonce někteří z nich ministry. Na štěstí to neudělali, i když se z nich nestali prezidenti, slavní spisovatelé a žurnalisté, ale dali příklad, že zlu a násilí se má odporovat hned a třeba i násilím, nebo terorem, jde-li o kontra-násilí nebo kontra-teror. Ne zlo spoluvytvářet a teprve po desetiletích mu začít pasivně odporovat. Ve středověku odbojní šlechtici, zejména ti, kteří byli ohrožováni mocnými feudály, jim vypovídali válku. Protože ti, co měli moc, si osobovali vždy i právo své protivníky stíhat hrdelním právem (komunisté socialistickou zákonností), když chtěli žít volněji a spravedlivěji. To chtěli i Mašínové, synové generála Josefa Mašína, nejstatečnějšího ze statečných odbojářů v protektorátu. Nebyla prý ani právní norma, která by jejich ozbrojený boj dovolila. To je ve skutečnosti argument, který paradoxně odkazuje na pravou podstatu komunistického režimu. Již 10. prosince 1948 byla Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která garantovala všechna moderní politická a občanská práva. Především právo na život, svobodu a osobní bezpečnost, stanovovala, že nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn. Každý měl podle ní právo na nezávislý a nestranný soud, nikdo nesměl být vystaven svévolným útokům na svoji čest a pověst, každý měl právo na právní ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Právo na svobodu pohybu a opuštění i své vlastní země bylo zaručeno. Je jasné, že komunistický totalitní režim byl výsměchem této deklaraci. Je příznačné, že se československý zástupce při jejím schvalování zdržel hlasování a její prosazení nepodpořil. Stejně se zachovali jen zástupci Běloruska, Jihoafrické unie, Jugoslávie, Polska, Saudské Arábie, Sovětského svazu a Ukrajiny. Deklarace sice výslovně nestanovovala právo na ozbrojený odpor vůči tomu, kdo garantovaná práva porušoval, to však jasně vyplývalo z práva přirozeného. Po tisíce let se přece lidé chápali meče, když uzurpátor překročil hranici teroru, který bylo možno ještě snášet. A tuto hranici vytyčil režim nacistický, jeho opakování ve formě režimu komunistického, bylo pro bratry Mašinovy nesnesitelné, tím spíše, že je otec svým ukrytým dopisem ve své cele na Pankráci zavázal k tomu, aby bojovali proti každé další totalitě, která by měla přijít. O ona přišla - tři roky po režimu nacistickém. Zabili nevinné, zavraždili spoutaného, vyčítají jim jejich protivníci. Ano, zabili, aby nebyli zabiti. To je první zákon boje. Je možno v boji zabít zajatého a spoutaného? Z principu jistě ne. Jestliže však i tento nepřítel může přispět informací k dopadení bojovníků, stojíme před jinou otázkou. Může nám na ni odpovědět obyčejné tričko, T-shirt. Není na Západě prodejny suvenýrů, aby v ní neprodávali tričko s portrétem Che Guevary, legendárního latinskoamerického revolucionáře. Aspoň pro levičáky. Jinak vraha zajatých bolivijských vojáků. Byli to ovšem vojáci diktátora René Barrientose. Jak známo, co je dovoleno (zleva), není dovoleno zprava. Kdyby stržm. Jaroslav Honzátko přežil, nepřežili by bratři Mašínové. Otázka zda jsou Mašínové hrdinové nebo vrazi, by neexistovala. Nikdo by o nich nevěděl, možná, že by jejich sestra Zdena Mašínová převzala na Hradě vyznamenání in memoriam, stali by se jen zapomenutými příslušníky protikomunistického odboje jako Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák, kteří ve skutečnosti nikoho nezabili. Zavraždil je komunistický režim. Jejich poslední dopisy nepředaly komunistické orgány jejich rodinám, stejně tak nedostali oni jejich dopisy, ani od svých dětí. Byli popraveni dne 2. května 1955 zřejmě proto, aby si ještě mohli užít oslavu 1. máje. Kdo o nich dnes ví? To ve Francii své vlastenecké "vrahy" oslavují dodnes. Poté, co byla Francie poražena Hitlerem a upadla do pookupační letargie, zastřelil mladý francouzský komunistický odbojář Pierre George, nom de guerre, plukovník Fabien, na nástupišti stanice metra Barbés na Montmartru německého námořního aspiranta Alfonse Mosera. Nebylo to v boji, Pierre George, člen FFI, jen k němu přistoupil a vystřelil. Aspirant neměl jedinou šanci k obraně. Dokonce mohl být i nepřítelem nacistů, kterých bylo mezi příslušníky německého námořnictva mnoho, ale měl smůlu, Fabien se rozhodl zahájit odboj jeho soukromou popravou. Proto dodnes vedlejší stanice nese jméno Colonel Fabien. To bylo ve Francii, zemi s tradičně levicovými intelektuály. Vzpomeňme jen Jean-Paula Sartra, který považoval Sovětský svaz za nejsvobodnější zemi na světě. V té Francii, která dodnes nezavrhla jméno Stalingrad v označení náměstí, bulváru a shodou náhod i stanice metra, která předchází stanici plukovníka Fabiena. Proč Francie považuje vraha Fabiena za národního hrdinu? Asi proto, a v tom je hlavní problém bratrů Mašínů - že okupace Francie byla krátká a protivník stále stejný, ba horší - v roce 1944 již proti němu nejen Fabien, ale i další vlastenci bojovali znovu. Totalitní režim u nás trval dlouho, desetkrát déle než ve Francii. Komunistický režim se během něj měnil, chvílemi vystrkoval i obličej s lidskou tváří. A dvacet let po něm jej v souvislosti s Mašíny mají hodnotit příslušníci generací, kteří jej prožili v různých fázích. Většina z nich se již narodila až v jeho nevraždících formách. Je proto pro ně těžké chápat jednání bratrů Mašínů a jejich boj. Naštěstí (a jaký paradox, že to byl spisovatel - komunista) Jan Drda napsal vynikající povídku Vyšší princip, která se dočkala filmové verze rovněž s vynikajícím Františkem Smolíkem. Jako středoškolský profesor říká svým studentům, jejichž dva kolegy odvedlo gestapo na popraviště: "Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem. Také já souhlasím s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha." A jeho pomocníků, jakkoli nevinných a osobně třeba hodných lidí, je-li oním tyranem komunistický režim? Bylo by možné snadno napsat, že platí to stejné. Lze to však napsat jinak. Obráceně a symbolicky. Jak to napsal francouzský spisovatel Albert Camus v dopise komunistickému příteli, když geniálně vystihl podstatu komunistického myšlení: "Já budu vždy bojovat za vás, až budete stát před puškami popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit s mojí popravou!" A bratři Mašínové nesouhlasili s popravami politických odpůrců KSČ, jak souhlasili mnozí z těch, kteří je dnes prohlašují za vrahy; chtěli žít jako svobodní lidé a zabránit tomu, aby komunisté popravovali nevinné a vraždili jimi zotročené. Bojovat bylo třeba tehdy a bojovat je možno jenom zbraněmi. A někteří z těch, kteří podepisovali petice za smrt dr. Milady Horákové a nadšeně aplaudovali komunistickým vrahům, jim dnes jejich ozbrojený boj vyčítají. A většina národa s nimi. Většina? Ano, i nepoučení, neznalí a tehdejší dobu nechápající - mohou tvořit většinu. Ale je i většina jiná. Taková, kterou definoval někdejší prezident USA Andrew Jackson: "Jeden muž s odvahou vytváří většinu." A dva? Ještě větší většinu! Případ bratrů Mašínových, jejich druha Milana Paumera a popravených kamarádů Václava Švédy, Zbyňka Janaty a strýce Ctibora Nováka pokračoval i po sametovém převratu v listopadu 1989. Pokračoval stejně, jako pokračovalo komunistické právo, teď již "jen" postkomunistické. Kontinuita tohoto práva jde ruku v ruce s povolenou existencí komunistické strany, která jako jediná si ponechala z bývalého "tábora míru a socialismu" svůj původní název. To jsou dvě největší překážky skutečné demokracie v České republice. S komunistickým právem, na rozdíl od práva demokratického, se vždy dalo manipulovat. Proto také i právní posouzení jejich boje proti komunistické totalitě neslo znaky manipulace - mnohdy ovšem poněkud zoufalé. Jak by bylo všechno jednoduché, kdyby byli popraveni jako jejich druzi. Vyřídilo by se to nějakou medailí, spíše však úctyhodným zapomněním, možná třeba i nějakým věncem u nějakého pomníku bezejmenných obětí komunismu. Oni ale přežili. A nejen to - nepřijeli, aby se omlouvali, dokonce prohlásili, že nepřijedou, dokud budou pokládáni za omilostněné vrahy. Nakonec i ta rehabilitace padla. Městské státní zastupitelství v roce 1995 zrušilo předchozí rozhodnutí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, které zastavilo trestní stíhání bratrů Mašínových a Milana Paumera z důvodů promlčení a rehabilitace, a jako důvod zastavení ponechalo jen to promlčení. Takže jejich "trestné činy" jsou promlčeny, a mohou být vůbec rádi, že nejsou odsouzeni. Ale kontinuita si přišla ještě více na své. Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák mohli být rehabilitováni, protože už nikomu nejsou živou výčitkou - vždyť byli popraveni. Pikantní tečku za jejich rehabilitací však učinil fakt, že je rehabilitoval soudce, který se po převratu ocitl na seznamu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných pro odsouzení politických odpůrců komunistického režimu v období "normalizace". Byl ale jen na seznamu, soudil a soudí dál, jako mnozí jiní, kteří svými nespravedlivými rozsudky nad nevinnými si vybudovali kariéry až k nejvyšším metám justice. A poslední kontinuální tečku učinil policejní orgán, který odložil trestní oznámení Zdeny Mašínové, sestry bratrů Mašínových, na soudce, prokurátora a funkcionáře věznice, kteří zamítli žádost její umírající matky odsouzené k pětadvaceti letům(!) vězení o propuštění, když chtěla zemřít doma. Musela zemřít v komunistickém vězení a být pohřbena na neoznačeném místě. Ta samozřejmě s činností svých synů neměla nic společného. Bratři Mašínové žijí v USA, na místě posledního odpočinutí jejich matky se podařilo instalovat náhrobek, popravení druzi jsou zapomenuti a celý spor o jejich boj, tak jako život, jde dál. Jen ta demokracie v České republice umírá na úbytě. Milan Hulík (Z nejnovější knihy o odbojové skupině bratří Mašínů, CESTA NA SEVEROZÁPAD) Nová "mašínovská" kniha "CESTA NA STŘEDOZÁPAD"
Jsou cesty, které jsou horší, než tušíme R: Vím, jsou dny prťavci a jsou i velcí dnové Jablka nepadnou daleko od stromu R: Vím, jsou dny prťavci ... Vždy jen pár výstřelů a pak se slehla zem Honza Vyčítal & Greenhonrs Ve čtvrtek 10. června se v přeplněné restauraci Mánes v Praze uskutečnila slavnostní prezentace knihy „CESTA NA STŘEDOZÁPAD“ autorů Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera. Role editorů knihy se ujali Olga Bezděková a Petr Blažek. Na vzniku knihy se také významně podíleli Milan Hulík a historik Tomáš Bursík. Podklady pro obrazovou přílohu poskytli Marie Bartáková, Jaroslav Čvančara, Karel Fišer, Michal Oldenburg, Zdena Mašínová a Martin Vadas. Knihu v edici Paměť připravilo pražské Nakladatelství Academia. Obsahuje 311 stran textu a 128 stran obrazových příloh. Je doplněna hojným poznámkovým aparátkem, seznamem zkratek, jmenným a místným rejstříkem. Nepostrádá ani profily autorů a obsáhlý seznam literatury. Role moderátora se ujal historik Petr Blažek. Na začátku přečetl ukázku z knihy Jáchym Topol. Následovala vzpomínka na Otu Rambouska, jehož památku přítomní uctili minutou ticha. Poté již následovalo defilé a promluvy přítomných spoluautorů a příbuzných legendární odbojové skupiny bratří Mašínů. Snad nejvíce očekávána byla slova Milana Paumera, který přítomné ujistil, že se vrátil zpět, aby pokračoval v boji, který před lety započal. Připomněl, že v 50. letech v Československu zuřila nevyhlášená občanská válka a s komunisty se švestkovými knedlíky bojovat nedalo. Zavzpomínal na okamžik, kdy konečně dosáhli Západního Berlína a ocitli se na americké vojenské základně. Jeho slova byla oceněna bouřlivým a nekončícím aplausem. Vlastní křest knihy byl kolektivním dílem spoluautorů a rodinných příslušníků. Namísto alkoholu byla použita pramenitá voda dovezená z rodného kraje Zdeny Mašínové. Po další čtené ukázce z knihy následovala zhruba hodinová autogramiáda všech autorů i rodinných příslušníků, kteří se do ní zapojili. Za zmínku také stojí, že již jen pár minut po zahájení autogramiády byly beznadějně vyprodány všechny dovezené knihy z nakladatelství Academia. Atmosféra přes horké počasí byla podobná rodinné sešlosti, kde si staří známí vyměňují své postřehy a dojmy. Jedna z přítomných účastnic se jen podivovala, kolik mají najednou Mašínové kamarádů. Škoda, že se na jejich stranu nepřidali už na počátku jejich cesty. Nemuseli bychom na svobodu čekat tolik dlouhých desetiletí a na důslednou dekomunizaci společnosti dodnes. Naštěstí znovuobjevený příběh Mašínů je inspirací a příkladem, který zavazuje. Bc. Jan Kopal, Fragmenty. Od Administrátor v 2010-05-28 09:38 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.
Přihlášení |