Provokace na pohřbu Otakara Rambouska nebo smutná ironie osudu?

Provokace na pohřbu Otakara Rambouska nebo smutná ironie osudu?

Gen. Radovan Procházka ve Strašnickém krematoriu. Foto Jan Šinágl

S politickým vězněm Otakarem Rambouskem jsem se v rámci činnosti Konfederace politických vězňů v životě sešel asi 8 krát a měl jsem z něj vždy ten nejlepší dojem. V průběhu mého nezákonného odstranění z BIS a následného zatčení v r. 2001 to byl Otakar Rambousek, který osobně vyhledal mého přítele a právního zástupce JUDr. Stanislava Devátého a varoval ho, že na vedení Konfederace politických vězňů chodí pokoutně tehdejší ředitel BIS Jiří Růžek (později bezpečnostní poradce Miroslava Kalouska v KDU-ČSL) se svým komplicem gen.Radovanem Procházkou a šíří nepravdivé informace o tom, jakých zločinů že jsem se dopustil.

Cílem této podlé akce Růžka a Procházky bylo zabránit protestním akcím poboček KPV proti mému zatčení a uvěznění, čemuž mimo jiné nasvědčuje i tehdy utajovaná výpověď někdejšího předsedy KPV JUDr. Stanislava Drobného. Právě těchto protestních akcí politických vězňů se velmi obávali organizátoři mého nezákonného zatčení, kteří nejsou doposud potrestání.

Je skutečně velmi smutnou ironií osudu, že při pohřbu Otakara Rambouska se jeden z aktérů mého zatčení, bývalý ředitel vojenské tajné služby gen. Radovan Procházka - nositel nejvyšších státních vyznamenání(!!!), nestyděl promluvit a postavit se drze vedle zesnulého. Tento zde konkretizovaný generál dokonce po mém zatčení nastoupil za své nekalé zásluhy na vlivné místo do BIS. V daném případě nutno poznamenat, že gen.Radovan Procházka a bývalý ředitel BIS Jiří Růžek jsou známi i tím, že v tajných službách úspěšně zakonzervovali celou řadu bývalých vysokých důstojníků StB.

Před pohřbem Otakara Rambouska dne 10.června 2010 jsem na základě pozvání doprovázel Zdeňku Mašínovou na prezentaci knihy o protikomunistické činnosti Mašínů "Cesta na severozápad" do pražské restaurace Mánes. Při této příležitosti jsme se oba pokusili zabránit tomu, aby gen. Radovan Procházka mohl promluvit na pohřbu Otakara Rambouska, což jistě potvrdí celá řada organizátorů prezentace zmíněné knihy. Já i Zdeňka Mašínová jsme do poslední chvíle věřili, že jsme svým vlivem a předanými informacemi udělali vše pro to, aby na smutečním obřadu nemohl promluvit tento nechvalně známý gen. Radovan Procházka, který spolu s dalšími má značný podíl na tom, že byly v BIS po nástupu ČSSD zrušeny zpravodajské operace s cílem prokázání zločinných aktivit KSČM po 17.listopadu 1989.

Vladimír Hučín - místopředseda KPV Přerov, tajemník NFAN, člen Ústřední rady KAN, 12.6.2010



Naštěstí už se Ota Rambousek nemusel rozčilovat ve Strašnickém krematoriu…

V Mánesu jsem vyjma Jana Dusa, žádného politického vězně nezahlédl (nepochybně by přišel i Ota Rambousek), zato ve strašnickém krematoriu jich bylo plno! V Mánesu jsem z politiků zahlédl pouze senátora Jaromíra Štětinu, ve Strašnicích Jana Rumla a jednu paní v příbuzenstvu nápadně se podobající Vlastě Parkanové? Kupodivu se nechtěli někteří političtí vězni nechat fotografovat a dokonce si i zakrývali obličej – viz známý výtržník a hrubián Podpěra. Oslovil jsem i hlavního řečníka, gen. Radovana Procházku. Chtěl se na mne vrhnout, tentokrát ne s pěstí jako kdysi na Žofíně, ale raději rovnou s holí! Zřejmě vycítil, že bych tentokrát neprojevil patřičnou úctu k jeho stáří a slabosti jako tomu bylo na Žofíně. Vycítil to dobře – tentokrát bych mu jednu s chutí vrazil přesně podle návodu Jana Beneše, který mi dlouho moji nereakci na Žofíně připomínal a zřejmě by to „odnesla“ i jeho hůl. Samozřejmě v projevu tohoto naprosto bezcharakterního člověka ani slovo o Mašínech. Projev byl ubohý, Otu Rambouska urazila jak přítomnost autora projevu tak jeho obsah.

Opět se zapomnělo na slovenskou část Československé státní hymny – zazpíval jsem ji jak se slušelo a patřilo (jako kdysi při pohřbu gen. Fajtla). Připomněl jsem, že Ota Rambousek byl Čechoslovák, že žil a bojoval za Československo, že byl autorem první knihy o Mašínech „JENOM NE STRACH“ a že i dnes je tato výzva aktuální. Právě když jsem končil ke mně přistoupil historik z ÚSTR dr. Prokop Tomek a pravil proč se musím stále tak zviditelňovat a že se chovám hloupě?! Divil se a nechápal stejně jako kdysi premiér Topolánek, který mi řekl „To jste neměl“. Určité věci lidem nevysvětlíte i kdyby měli deset vysokých škol. Chci jen věřit, že za hlupáka považovala většina přítomných historika Tomka, který se z historie viditelně nepoučil, když byl schopen takového trapného vystoupení? Hlupák, připosránek, nebo věděl dobře co a proč dělá abych snad neřekl více. Ostatně chtěl jsem i promluvit, gen. Procházka a jeho společník byli razantně proti a odpovědná paní se velice divila a skvěle bránila dobré mravy. Záznam mého neplánovaného „vystoupení“ včetně „vystoupení“ historika Tomka si můžete poslechnout na konci zvukového záznamu níže.

Dostavila se i předsedkyně KPV ČR MUDr. Naděžda Kavalírová se svoji dcerou a svoji pravou rukou Blankou Matějíčkovou, která se zdá stále více skutečnou „vládkyní“ bezvládné KPV ČR. O jejím charakteru a taktu si učiňte názor sami – její „popředí“ je skutečně „obdivuhodné“. Odpovídá jejímu charakteru a nezapře, kdo je její matka. Je vidět, že její matka nezvládla základy společenské výchovy, způsobů a taktu…?!

O tom kdo byl Ota Rambousek a jaký měl ryzí charakter vypovídá i tato ukázky z knihy CESTA NA SEVEROZÁPAD, kdy píše Josefu Škvoreckému, který ze strachu odmítl jeho knihu vydat:

    …Bachratej Dufek stojí vyšponovanej a salutuje, aby uctil pa­mátku třeba zrovna těch sedmi z Resslovy ulice. ,,Chystá se vydání "poesie“ vzniklé v uprchlických táborech v r. 48. A krotký mukl, který Kačko nezažil, na hranici zamával pasem a řekl: "Pane veliteli, já mám povolenej boj s nepřítelem na dlouhý vzdá­lenosti, (protože doma zůstali ti, co volili boj s nepřítelem zblízka). Po sedmnácti létech se váhá, jestli se má to Kačko "obnovit," a po dvaceti létech na výborový schůzi zbaští dva řízky, krkne a - "Tak hoši, jak to uděláme s tím pomníkem?" Hle bojující exajl. Jednomu se chce blít. Ztratili jsme dva roky a nikdo nemáme smlouvu s Pánem Bohem, viz Vilém. Abych mluvil na rovinu: Vydávat knížky o dámských přirozeních není politikum a neohrožuje to ani nakladatelství, ani exil, ani tvou dobro­myslnou hlavu, jak tě straší kádrovák. Bude zábavné pozorovat, co dál. Jedno je jisté a ty to víš: Však jsi napsal; "Jestli si myslíš, že máš sílu a schopnost rukopis podle Vi­lémových připomínek přepsat, budu rád." Pepku, ať bude rukopis v konečné versi sebelepší, cituji "musí to být bezvadné, nenapadnutelné a obhajitelné", bude to pořád silný tabák. Radkovi, Pepovi i mně je úplně jedno, jaká bude (případná) reakce Prahy. Snad mi dáš za pravdu, že žádnou zvláštní přízeň u těch darebáků nemám. Natřu je, kde můžu - a oni mě. Ale pustili sem syna s celou familií, sestra, která tu byla podruhé, odletěla 15. ledna po tříměsíčním pobytu. Neupraven, nenarovnán. Seru na ně a právě tak Radek s Pepou. Zapomeň na celou věc. Jen tě prosím, abys mi poslal nazpět všechno, co jsme vám svěřili: fotky, mapy, stránky z knížky. Stálo to dost peněz. Nedělej si vrásky. Beru tě takovýho, jakej jsi. Opatruj se, ať ještě nějakej čas užitečně vydržíš, (jak mi napsali do jedné vánoční karty).

    Tvůj O.R.

    Z dopisu Oty Rambouska Josefu Škvoreckému, 22. únor 1989 (Archiv Ctirada Mašina), který odmítl knihu „JENOM NE STRACH“ vydat.

    „Snad jen to bych mohl říci, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách ZÁPADu můj dávný spolužák z Poděbrad, kasal tím, kolik lidí zabil.“
    Václav Havel v dopise Josefu Škvoreckému 16.12.1987

K citátu Václava Havla: ZÁPAD byl exilový časopis vydávaný v Kanadě (ve Švýcarsku vycházel časopis REPORTÉR, založený Vladimírem Škutinou – později se oba časopisy spojily). Spolužákem mínil Václav Havel Josefa Mašína. Nechodili spolu do třídy, ale na stejnou školu. Josef Mašín Václava Havla vzpomíná jako „svazáka s modrou košilí“. Divíte se, že prezident Václav Havel odmítal vyznamenat odbojovou skupinu bratří Mašínů?!

Záznam z rozloučení s Otou Rambouskem, Praha-Strašnice 11.6.2010:

Zvukový záznam celého aktu
Záznam ČT 24 z Mánesa od 27:30 minut

Jan Šinágl, 11.6.2010

0