Třetí odboj měl být uznán dávno

Střípky z mediální diskuse.

Diskuse v ČT24

23.10.2010 ve 21.30 byl na ČT24 diskusní pořad "Politické spektrum", tentokrát na téma "Zákon o třetím odboji očima mimoparlamentních stran". V tomto pořadu se k problematice "Je možné vyrovnat se s minulostí prostřednictvím legislativních úkonů?" mimo jiných vyjadřoval i Vladimír Hučín. Tento pořad je též volně přístupný na internetu .

Jakýpak třetí odboj? Chiméra!

Ano, minulý režim páchal zločiny, zejména v padesátých letech. Mnozí nespravedlivě trpěli, někteří dokonce vzdorovali více či méně aktivně. Kdo se přitom nechoval jako kriminálník, zaslouží satisfakci na rozdíl od těch, co režim pomáhali utužovat. Ale nenalhávejme si. Žádný odboj se nekonal. Ani neměl smysl, dokud jsme byli součástí sovětského bloku a jeho vojenské mašinérie. K volbám chodilo volit minulý režim 99,9% občanů. Nebyli jsme v občanské válce, o žádném odboji ani potuchy. Používání tohoto pojmu považuji za konjunkturalistické znevážení tohoto slova "generály minulých bitev", pohříchu virtuálních.

Zní to až hloupě, že to je třeba připomínat, ale žádné partyzánské skupiny tady neoperovaly. Ano, kdo se aktivně protivil, riskoval ztrátu kariéry, horší práci, omezení přístupu do škol pro děti nebo i vězení (smrt už později nehrozila). Avšak odpor žádného druhu nemohl v historickém kontextu nic sám o sobě zvrátit, dokud nezasáhl přímo SSSR. I kdyby tzv. třetí odboj existoval, neměl by na konečný pád totality žádný vliv. My starší přece pamatujeme ten vtip o Pepíčkovi, že jednoho krásného dne se to po..., a většina si říkala, kdy padne ten kolos na hliněných nohách.

Komunismus prohrál. Ale nikoliv kvůli nějakému odboji, bratřím Mašínům, Hučínům a podobným. Prohrál až tím, když proběhla paralela Pražského jara 1968 v Sovětském Svazu, perestrojka, ovšem už v situaci silného hospodářského zaostávání. Lidé v tomto režimu nesázeli na žádný odboj, ale na pasivní rezistenci, která vedla i k ekonomické nevýkonnosti, jež nakonec tento systém zahubila.

Že nemělo žádný smysl vzít flintu do ruky a odvážit se ke skutečnému odboji, se ukázalo v roce 1968 po srpnovém zásahu vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Kromě solidarity nebylo možné očekávat žádnou pomoc ze Západu, ale intervence z Východu byla realitou. Systém se musel zhroutit vlastními chybami, a to až zevnitř SSSR. Žádná paralela s partyzány se u nás ani náznakem nekonala ani konat nemohla.

Taková byla realita. Lidé žili své životy, měli svou práci, své koníčky, své lásky, své rodiny, každý své svědomí, jen to nebyla ta nejšťastnější doba. Většina by si jistě přála lepší, ale žádná válka naštěstí nebyla! Kdo něco podobného naznačuje, účelově zkresluje nedávnou historii před nastupující generací. Někteří emigrovali a já to neodsuzuji, i když bych sám vlast neopustil. Někteří si svědomí uchovali i doma, i když při tom mnohdy museli skřípět zuby. A vlastně se chovali svým způsobem i statečně, když chránili existenci svých rodin a obětovali svobodu svého projevu. Ale znovu opakuji, jakkoliv by se protivili, žádný než symbolický, význam by to nemělo.

Lidé měli různou úroveň svého svědomí. A ti, co byli sketami tehdy, jimi zůstali i po sametové revoluci, ačkoliv třeba převlékli kabáty. Znal jsem třeba jednoho mladého ambiciózního aktivistu, který mi v podniku ztrpčoval život, a musel jsem zmobilizovat mnoho odvahy, abych mu čelil (snažil jsem se být odborně nepostradatelný). Později se z něj stal emigrant a dostal asyl tuším v Kanadě. Jak já jsem mu přál, aby jej komunistům vrátili. Bohužel, nestalo se. Někdo tu vojnu tady dělal a někdo se jen snažil slušně přežít, vždyť to trvalo 41 let a zkrátit to nešlo. Mnoho z těch prvních se snaží i v nových podmínkách bez skrupulí dávat na odiv své pravicové vyznání.

Někteří "generálové prošlých bitev" a "ex post vítězové" by se rádi etablovali jako hrdinové. Některým úcta patří, ale ti jsou většinou rozumní. Jiní, co se snaží přepisovat historii, berou antikomunistický klacek na každý názor, jenž jim nepřitakává. Tito komunistobijci se z důvodu vlastní nedostatečnosti potom zaštiťují Mašíny a podobnými extrémisty a "hrdinně" bojují s komunismem po jeho pádu. Vím, že mnoho mi jich přinejmenším vynadá, tak bych jim chtěl dopředu vzkázat, že jsem nikdy v KSČ nebyl a socialismu nefandil, s čímž jsem se příliš nikdy netajil, i když se to nenosilo.

Začínám pozorovat, že mladí, kterým chybí historický kontext, začínají v některých případech být touto prázdnou propagandou ovlivněni. Měli by tu nedávnou historii rychle konzultovat se svými rodiči nebo prarodiči, protože by mohli opět naletět ideologii, byť s opačným znaménkem. Ale ti, co tahají za nitky lidi k nesvobodě, jsou pořád titíž.

Je to stará taktika - najít si poražené a vydávat je za nebezpečí, aby zůstala nepovšimnuta nebezpečí aktuální. Tak komunisté i po válce "bojovali"s fašisty a stejný typ lidí, i když na druhé straně barikády, dnes "bojuje" s komunismem. Nedejme se napálit. A to ani v případě, že se nám zbláznil premiér. Snad mu to John Lennon a Vinnetou odpustí.

Dušan Streit 2.3.2008

Třetí odboj: víc škody než užitku

Předkladatele návrhu zákona o protikomunistickém odboji částečně chápu. Pokoušejí se udělat něco pro vyrovnání s minulostí a ocenit statečné jedince. Přesto nemohu podobu návrhu zákona, která dorazila ze Senátu do Sněmovny, podpořit.

Rozumím těm, kteří mají pocit nedostatečnosti v tom, co se tady odehrálo po listopadu 89, a kteří cítí, že tu zůstává strašné množství nespravedlnosti, něčeho, co nebylo dokončeno, vyřčeno a po zásluze potrestáno. Sledoval jsem kdysi kauzu Wonka a vadilo mi, že se v té věci nedokázalo říci poslední slovo, najít viníka jeho smrti. A zůstal ve mně pocit, že to bylo způsobeno tím, že prostě ti, kteří tehdy působili mezi státními zástupci a soudci, byli lidé, kteří byli příliš spojeni s minulostí, a nebyl zájem, aby se ta věc dotáhla do konce, vyřešila, našel se viník.

Nechci proto vést spor s lidmi, kteří mají pocit, že tohle je špatně - že jsme nedokázali potrestat ani činy, které vlastně byly vraždou. A rozumím také tomu, že ti, kteří zákon předložili, mají za sebou i osobní životy, zkušenosti svoje nebo svých rodičů a že ty zkušenosti mohou být alarmující. To vše respektuji.

Oběti teroru mezi léty 1948 a 1953 i pozdějších perzekucí si zaslouží veškerou úctu, soucit.

Kladu si ale otázku, do jaké míry tomu můžeme pomoci zákonem, a zvláště oním čerstvě předloženým zákonem. Jsem vděčen za to, že i v médiích vidím spoustu pořadů, které řadu věcí a událostí z té doby přibližují a snad budují i v mladší generaci pocit respektu vůči těm, kteří se dokázali postavit třeba jen tím, že se zastali druhého člověka a otevřeně nesouhlasili s tím, co se tu dělo.

Můj nesouhlas se zákonem není veden snahou relativizovat minulost. Také já jsem vyrůstal v rodině, která byla prostředím kritického vztahu k režimu. Můj otec byl katolík, čtyři roky strávil u "černých výložek" a v 50. letech, když působil jako lékař na Nové huti, mu hrozil proces za rozvracení republiky, protože mluvil a psal o podmínkách, ve kterých lidé v hutích pracovali. Procesu ušel jenom proto, že dělníci v Nové huti na vysokých pecích hrozili stávkou, pokud se proces bude konat. Takže je jasné, že tohle poznamenalo celý jeho - bohužel nedlouhý - život. A já nemám žádný důvod o těch věcech nemluvit a nemám žádný důvod říkat, že se tyhle věci neděly.

Ale abych přešel k tomu, co je pro mne v onom zákonu problém. V § 4 "Formy protikomunistického odboje nebo odporu proti komunismu" se na prvním místě říká, že formou protikomunistického odboje se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj, sabotáže a tak dále. Jinými slovy: v tomto návrhu zákona je ozbrojený boj pokládán za základní, prioritní formu odporu a všechny další se odvozují hierarchicky od něho. To znamená, že nejvyzdvihovanější je násilí.

Obhájci zákona ve Sněmovně tvrdili, že musíme ctít hodnoty, které jsou nám vlastní, kulturu, která tady byla staletí před tím, než vznikl komunistický režim. Ani já nedělám nic jiného, než že se dovolávám těchto hodnot. Nemohu prostě přijmout, že ozbrojená forma odporu (a potom sabotáže) byla ta první, která má největší cenu, a pak hierarchicky od toho se odvozuje to, co má cenu nižší. Jako bych svému nežijícímu otci měl říci: No to ses moc nesnažil, protože ses nedopracoval toho skutečného správného postoje.

Možná jsem limitován svou osobní rodinnou historií, když mi prostě připadá, že neozbrojená forma odporu byla leckdy cennější. Dovedu si představit celou řadu hrdinů, o kterých ani nevíme, jejich jména ani neznáme, jejich utrpení nejsme schopni změřit. Třeba když byla zmařena jejich profesní realizace, a oni se přesto dokázali zastat druhého člověka, ačkoli věděli, že za to ponesou následky po celý zbytek života. Těchto nenápadných hrdinů si budu vážit často víc než těch, kteří se podle mne dopustili činů, které velké části české veřejnosti připadají problematické.

Nemůžeme přece popřít, že právě toto rozděluje českou společnost. To, že podle navrhovaného zákona bylo povolené vystřelit oko někomu, kdo s hasicím přístrojem přibíhal ke stohu, který zapálili odbojáři. Skutečně jde o otázku hodnot, které jsou ve veřejnosti nějak cítěné. Připadá mi, že v předkládané hierarchii autoři zákona tuto debatu, tento rozpor, toto štěpení společnosti kolem otázky násilí prostě mažou.

A už vůbec si nemyslím, že by hodnocení minulosti mělo připadnout Ústavu pro studium totalitních režimů, který má být dle zákona dokonce správním orgánem, který má rozhodovat o tom, kdo bude podle dané hierarchie stanoven jako ten hlavní, druhý, třetí, čtvrtý odbojář. Na to ten ústav nemá. Na to ale žádný ústav nemá! Ústavu pro studium totalitních režimů tato role nepatří. Natož aby odvolacím místem byl podle zákona ředitel ústavu. To mi připadá úplně revoluční. Jako kdybychom byli v revolučních dobách. Jedna osoba bude odvolacím místem, která bude rozhodovat o tom, jestli ten který odbojář ano, nebo ne. Dokonce se tam má lajnovat jakási hranice mezi odbojem a odporem.

Ano, měli bychom dětem pomoci pochopit, co tady v minulosti bylo. Nevěřím ale, že to jde cestou, kterou předpokládá návrh zákona. Děkuji za všechny dobré filmy, které se tady točí, jako je třeba "Kawasakiho růže", které nám tu dobu přibližují - a přibližují nám ji nečernobíle. To je jediný způsob, jak podnítíme někoho k tomu, aby se snažil onu éru pochopit.

Možná je řada úmyslů, která vedla k předložení zákona o protikomunistickém odboji, poměrně šlechetných, možná že nespokojenost se stavem věcí je do značné míry oprávněná. Přesto souhlasem se zákonem bychom mohli nadělat víc škody než užitku. Minulost bychom neměli relativizovat, ani zjednodušovat. To je něco, co bychom mohli v budoucnosti odskákat.

Lubomír Zaorálek (text vychází z vystoupení na plénu Poslanecké sněmovny 29.1.2010)

Zákonem předepsaná minulost

Poslanecká sněmovna projednávala návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje, který obsahuje řadu sporných bodů. Lze vůbec zákonem nadekretovat úctu?

Minulý týden se Poslanecká sněmovna neočekávaně rozhodla, že bude projednávat senátní návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje, který ve Sněmovně ležel již delší dobu, aniž by se k němu jakkoliv veřejně diskutovalo. Dokonce se zdálo, že v tichosti padne pod stůl. Bohužel se tak nestalo.

O co vlastně navrhovatelům zákona jde? Zákon má slovy preambule vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. To samo o sobě jistě není nic špatného. Je tomu však skutečně tak?

Zákon zavádí pojmy účastník protikomunistického odboje a účastník odporu proti komunismu. Protikomunistickým odbojem je slovy zákona ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v protikomunistickém odboji (agenti-chodci).

Účastníkem odporu se stane ten, kdo sepisoval petice, organizoval veřejná vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjel politickou, publicistickou nebo jinou prokazatelně protikomunistickou činnost zaměřenou přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu.

Dlouhý je seznam těch, kteří podle zákona nemohou získat osvědčení. Kromě příslušníků různých mocenských organizací, jejich složek a tajných spolupracovníků StB jsou to také členové KSČ.

Přichází však kouzelná věta: K takové překážce se však nepřihlédne, pokud byl občan do složek a organizací vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunistickému režimu nebo pokud jeho účast na protikomunistickém odboji nebo odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci.

A kdo to všechno posoudí? Ano, milý čtenáři, uhodl jsi – Ústav pro studium totalitních režimů by osvědčení vydával, ale také odnímal (pokud vyjde najevo, že nemělo být vydáno!), proti rozhodnutí lze podat rozklad, o němž rozhoduje – jak jinak – ředitel Ústavu.

Spíše než deklarovaným vyjádřením úcty a vděčnosti je návrh zákona dalším pokusem o znormování pohledu společnosti na naši nedávnou minulost. Jde v něm fakticky o předepsání a vnucení interpretace dějin v duchu, který se rozchází s étosem listopadové revoluce. Již zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který vyhlásil režim panující mezi rokem 1948 a 1989 jako nelegitimní, zločinný a zavrženíhodný, budil rozpaky tím, že předepisoval, kdo si zaslouží účast a morální zadostiučinění, ale také výslovně, kdo si úctu společnosti nezaslouží. Toto problematické normování, až dosud obecné, by teď mělo být individualizováno. Ředitel Ústavu – tedy v dané situaci výrazně předpojatý Pavel Žáček – bude mít doslova poslední slovo při rozhodování o tom, kterému jednotlivci náleží úcta a komu ne. To je absurdní.

V prosinci před Vánocemi si postěžoval Jaroslav Pinkas, vedoucí skupiny vzdělávání, která působí na Ústavu, na tiskové konferenci na to, že se vytrácí shodný názor společnosti na komunistickou minulost, rozpadá se mýtus tzv. sametové revoluce a učitelé často čelí názorům žáků, že komunismus byl vlastně "fajn".

V jakém smyslu se však rozpadá konsenzus? Kdo prosazuje představu o nepatřičné sametovosti a měkkosti vůči (všem) komunistům, dnešním i bývalým? Listopadový převrat byl nesen rozsáhlým konsenzem, jenž sahal hluboko do komunistické strany a promítl se v existenci vlády národního porozumění. Byl nesen pozitivním programem, za svobodu, demokracii a lidská práva, nikoliv negativním postojem proti "komunistickému režimu". A právě toto přirozené porozumění odpovídající hlubokému étosu převratu vyjádřeného spontánním heslem "Nejsme jako oni" bylo postupně destruováno, rozdrobeno, rozloženo – ideologickým a agresivním antikomunismem. Ten čím dál tím více získával znaky zaslepenosti, které ho v některých rysech a u některých nositelů přibližují tomu, jehož si vytkl jako svého úhlavního nepřítele.

Lví podíl na tom, že se zdravý listopadový konsenzus rozdrobil, má silový, někdy až nenávistný diskurz, který našel svůj výraz i v problematických právních normách, jako je lustrační zákon, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Černobílý kánon tak postupně nahradil dialog o příčinách vzniku, povaze a proměnách toho, pro co se většinově ujal název komunistický režim.

Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je ze stejného soudku. Problematickým směrem jde ještě dál než zákony minulé. Má několik nebezpečných aspektů. Poprvé se snaží hodnotově nadřadit násilné činy proti minulému režimu nad nenásilný odpor. Zatímco zákon o protiprávnosti komunistického režimu se spokojil s doporučením "Soud zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace (č. 198/1993 Sb.), prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky", požaduje senátní návrh, aby "soud zrušil tresty, na něž se předcházející rehabilitace nevztahovala, pokud jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky a nebylo vedeno nízkými pohnutkami."

Pokud není zřejmé, o co jde: Soudy by musely povinně osobám, které by získaly osvědčení Ústavu, zrušit zbytkové tresty, které nebyly zrušeny v rehabilitačních řízeních v 90. letech, protože se neprokázalo, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod prostředky ne zjevně nepřiměřenými. Povinně by se rušily rozsudky nikoliv z doby předlistopadové, ale rozsudky demokratického státu, který je budován v hodnotovém kontextu právního státu a lidských práv. Neústavnost takového postupu je nabíledni.

Opravdu potřebujeme a chceme takový zákon?

Anna Šabatová 1.2.2010

Čtvrtý odboj

Poslanecká sněmovna, sotva schopná schválit i program vlastní schůze, věnovala tři hodiny vášnivé diskusi o senátním návrhu zákona o třetím, protikomunistickém odboji. Zákon má morálně – ne finančně nebo jinými výhodami – ocenit občany, kteří se statečnými postoji zasloužili o pád minulého režimu.

Mohli bychom mávnout rukou nad dalším z marných pokusů vést čtvrtý odboj proti dávno zaniklému režimu. Nicméně, podobné návrhy svědčí o chápání demokracie u části takzvaných elit a o jejich psychickém stavu. Návrh podpořili i mnozí sociální demokraté a jindy rozumní poslanci dalších stran. Ještě dvacet let po listopadu se mnozí obávají, aby nebyli obviněni z neochoty bojovat s minulostí. A je před volbami.

Bylo to v prvním čtení a lze doufat, že se v další fázi prosadí zdravý rozum. Jak zjistit, kdo se zasloužil? Vězni režimu, odsouzení za statečné činy nebo ti, které režim svévolně uvrhl do lágrů, aniž proti němu cokoli činili? Chartisté, poctivě pracující primáři, inženýři, dělníci, chalupáři, šedá zóna, všichni, kdo se nezaprodali režimu a jeho fízlům? Už dělení na "odboj" a "odpor" je hodno Švejka. Nebo Járy Cimrmana? Osvědčení nemají dostat bývalí členové komunistické strany, i když desítiletí bojovali proti režimu nebo strávili léta v kriminále – třeba Jaroslav Šabata nebo Otka Bednářová. Nebo in memoriam František Kriegel, který odmítl podepsat moskevský protokol.

Vrcholem cynismu je, že o tom, kdo je bojovník, má rozhodovat Pavel Žáček, ředitel ústavu, který se u všech slušných lidí i u opravdových historiků zdiskreditoval činností, která se moc neliší od estébáckých praktik. Naštěstí žijeme v době, kdy udavačství už neposílá lidi do lochu nebo na šibenici. Avšak důsledky pro psychiku a zdravotní stav obětí nejsou někdy zanedbatelné. O škodách pro stav demokratického myšlení, právního vědomí a společenské soudržnosti ani nemluvě.

Mohl bych se spokojit s tím, že mne se to netýká. Tři roky vězení by mne kvalifikovaly. Mohl bych dodat desítky výslechů, domovních prohlídek, zadržení na osmmačtyřicet hodin, perzekuci dětí, což je vzhledem k nejistotě, kdy co přijde, ještě horší než pevně daný čas kriminálu. Ale jako mnozí stejně postihovaní jsem byl v KSČ. Od druhé poloviny padesátých let byla bojištěm, na němž jsme odbourávali stalinistický systém. I propouštění z vězení mohlo být vybojováno jen uvnitř KSČ. Odboj - nebo odpor? - vedli také spisovatelé komunisté Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, A.J. Liehm, Eduard Goldstücker. V rozhlase, televizi, novinách, na vysokých školách a postupně i ve stranických a státních strukturách jsme v šedesátých letech otevírali prostor svobody. My všichni, stranící, nestraníci a v roce 1968 zrozená občanská společnost jsme byli tak úspěšní, že zardousit nás už nemohl nikdo doma a musela přijít půlmiliónová cizí armáda.

Ale i kdybych měl nárok, ani by mne nenapadlo ho uplatňovat. Kdo se podílel na odboji – odporu? – nepotřebuje papír s razítkem. Ti, kteří opožděně vedou čtvrtý odboj proti minulosti těch druhých, mohou přispět k vyrovnávání s minulostí vlastní tak, že se budeme společně vyrovnávat s přítomností.

A představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat Ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá.

Jiří Dienstbier
Právo 1.2.2010. (Autor, někdejší mluvčí Charty 77, je senátor)

Třetí odboj

Koncem ledna byl ve sněmovně projednáván senátní návrh zákona o protikomunistickém odboji.

Osobně návrh vidím jako naprosto nepřístojný jak z hlediska právního, tak i morálního. Jeho ustanovení jsou vnitřně rozporná a vzájemně se vylučující. I vláda ve svém stanovisku uvedla, že je nezbytné odstranit závažné nedostatky v textu návrhu. Zpravodaj návrhu poslanec Zbyněk Novotný z ODS ve svém projevu, připomínajícím čtení výpisků ze sebraných spisů Josepha Goebbelse, přirovnal mládežnické organizace v ČSSR k Hitlerjugend, Lidové milice k SA atd. Za vrchol všeho však považuji, že návrh zákona obhajuje ozbrojený boj, sabotáže či spolupráci se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu proti vlastní zemi. Obhajoba násilí a snaha prezentovat teror proti civilnímu obyvatelstvu jako válečný stav jsou pro mne zcela nepřijatelné. Nemohu souhlasit s tím, aby tzv. třetí odboj, který bojoval proti vlastnímu národu, byl pozitivně hodnocen a oceňován. Autoři návrhu zákona nerespektují článek 6 Ústavy ČR o ochraně lidského života, rozpracovaný do mnoha dalších zákonů. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na epigram K. H. Borovského o vojenském soudě, který má paragrafy srovnány v patrontaši. Kolikpak ještě mají v patrontaši různých antikomunistických paragrafů připraveni páni senátoři?

Josef Vondruška (KSČM) 5.2.2010

My jsme je nemilovali, ale odboj jsme nedělali

Už pomnohokráté jsem si minulou neděli v Názorech a argumentech znovu poslechl obsáhlou reportáž Slávy Volného z 21. srpna 1968 obsahující rozhovory s lidmi v pražských ulicích o tom, co říkají právě probíhající sovětské okupaci. Ostatně mám tu nahrávku sám doma a mohu si ji kdykoliv znovu přehrávat. Ale ještě nikdy se mi ty odpovědi tak nezařezávaly do mozku jako tentokrát. Ani ne tak těmi nářky, co nám to naši bratři provedli, ale téměř jednohlasnými proklamacemi, jak my jsme je milovali.

Vzpomeňte si, jak téměř jednomyslně tato opožděná vyznání lásky z té reportáže zaznívají. A to, prosím, dvacet let po uplatňování nejhrubšího bolševického teroru v této zemi, který přivedl tisíce lidí do vězení, okradl je o majetek a nabídl naopak jiným velkolepé krádeže majetků továrníků, sedláků či vysídlených Němců. Toho si opravdu ti bývalí milovníci Sovětského svazu potulujících se 21. srpna 1968 pražskými ulicemi za celých dvacet let nepovšimli? A povšiml si toho včas sám Sláva Volný a ostatní tehdejší redaktoři rozhlasu, kteří na rozdíl od nás – skutečných odpůrců komunismu od samého začátku, neměli nikdy do rozhlasu dovolený vstup?

Cítím jako dobře si pamatující pamětník potřebu mluvit o těchto věcech práv teď, kdy zase létají vzduchem nějaké chiméry o připravovaném zákonu třetího odboje, který má nějak odlišit nás bytostné antikomunisty od těch milovníků Sovětského svazu z Volného reportáže. Prožil jsem tu dobu od komunistického uchvácení moci do sovětské okupace přibližně mezi svou dvacítkou a čtyřicítkou.

V září roku 1946 jsem se zúčastnil asi dvoutýdenního školení národně socialistických studentů na zámku Jemniště u Benešova a poznal jsem tam milou dívku jménem Naďa Morávková, která se dnes jmenuje Kavalírová. Právě v těch dnech stálo v novinách jak Sověti v Moskvě zakročovali proti příliš svobodomyslným literátům Zoščenkovy a Achmatovové, ale my jsme spíše vnímali to, co nám říkali naši lektoři. Byla mezi nimi i doktorka Milada Horáková a její parlamentní kolega – můj otec. Ti nemluvili vůbec o nějakém nebezpečí komunismu, ale o své cestě do Paříže, kde se konala příprava později neuskutečněné mírové konference, která nás definitivně měla umístit na straně Západu.

Můj otec navíc vyprávěl o svém tamějším setkání s Janem Masarykem, který se mu svěřil s tím, že už má dost politiky a čeká jen kdy bude zbaven slibu, který dal svému otci, že bude vždy stát za Benešem. Nu a o čem a jak přemýšlel Beneš, to víme dnes až příliš dobře. To se také projevilo i v mé dlouhé odpolední debatě s nejvěrnějším Benešovým politickým dítětem, ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, který umanutě trval na myšlence, že poválečná republika je kontinuálním pokračováním republiky první a nechtěl slyšet mé argumenty, že věci se zřejmě vyvíjejí poněkud jiným směrem. Později, po svém pokusu o sebevraždu z Benešova chování za února 1948, mi Drtina při mé návštěvě u něho na Bulovce dal za pravdu. Bohužel pozdě.

Nu a my protikomunističtí studenti jsme začali nějak dávat drobnými akty či aspoň řečmi najevo svůj odpor ke všemu, co se hned po únoru začalo dít. Rychle jsme byli vylučováni ze škol a mnozí z nás bez valných důvodů posláni na léta do kriminálu. To nebyl žádný odboj, ale uvědomělý odpor, nejspíše StB provokovala nějaké ostřejší akce, aby ty, kdo jí naletěli, mohla o to tvrději potrestat. Nezáleželo také tolik na tom, jestli jsme byli nějak fyzicky mučeni, rozhodující bylo, že nejkrásnější léta našich mladých životů byla uzavřena do prostředí zcela totožného s tím, co už v 19. století namaloval Vincent van Gogh na svém nádherném obraze nazvaném Vycházka vězňů, jehož originál je symbolicky vystaven právě v moskevském Puškinově muzeu, a co hudbou nádherně vyjádřil ve svém Sboru vězňů z opery Fidelio Ludwig van Beethoven.

A tak mě napadá, zdali se tak vytrvalá bojovnice za právní uznání třetího odboje Naďa Kavalírová vůbec dočká toho, že se na ní ten zákon bude vztahovat. O nějaké její odbojové činnosti se ví stejně málo jako o té mé a má-li přitom být jedním z kritérií alespoň tříletý pobyt ve vězení – tak, pokud vím, tuto podmínku Naďa nesplní. Sám pro sebe považuji za mnohem důležitější ne nějaký její pomyslný odboj z let padesátých, ale to, co pro naši hmotnou rehabilitaci připravovala na přelomu totalitního režimu ke svobodě, byť přitom seděla na pofiderním místě komunistického Ministerstva práce a sociálních věcí. Za což jí i sám za sebe srdečně děkuji.

Jiří Ješ 27.8.2010

Chiméra třetího odboje

Vláda chce uzákonit protikomunistický odboj. Ten ale nikdy neexistoval.

Úmrtí Milana Paumera přivedlo vládu k myšlence, že by měl být přijat senátní návrh zákona o "účastnících protikomunistického odboje". Jestli tento zákon bude schválen, a vše nasvědčuje tomu, že ano, půjde o skutečnou raritu. V České republice budou kodifikovány virtuální dějiny.

Když byl v roce 1968 zakládán Klub 231 sdružující bývalé politické vězně, zdůrazňovali jeho představitelé, že se stali oběťmi bezpráví, a žádali rehabilitaci. Vinou sovětské invaze však byl rehabilitován pouze zlomek někdejších muklů. Plošná rehabilitace proběhla až na počátku 90. let. Konfederace politických vězňů, vzniklá na počátku roku 1990 a navazující na K-231, své úsilí poté napřela k prosazení pojmu "třetí odboj". Bývalí političtí vězni již nechtěli být chápáni jako pouhé oběti, ale jako aktivní odpůrci komunistického systému. Zatímco na konci 60. let akcentovali vykonstruovanost politických procesů, chabost důkazů, na jejichž základě byli odsouzeni, nebo pošlapání zásad právního státu třídní justicí, po roce 1989 se začali hrdě hlásit k "ilegálním aktivitám", kterými se snažili podrýt vládu komunistů.

Lobbování Konfederace politických vězňů přineslo své plody: na její podnět a ve spolupráci s ní přijal Senát návrh zákona o protikomunistickém odboji. V důvodové zprávě se lze dočíst, že "návrh zákona není určen nevinným obětem komunismu, není o nespravedlivě odsouzených, ale týká se těch, kteří byli z pohledu tehdejšího režimu odsouzeni oprávněně, protože se proti němu nějakým způsobem aktivně postavili a chtěli ho svrhnout."

Problém celé věci je však v tom, že pojem "třetí odboj" je za současného stavu historického poznání neudržitelnou konstrukcí. Proč nedošlo k třetímu odboji Manipulace, které se dopouští Konfederace politických vězňů, je dobře patrná z úvodního textu na internetových stránkách Muzea třetího odboje v Příbrami: "Po prvním odboji proti rakousko-uherské monarchii v letech 1914–1918 a druhém odboji proti nacistické okupaci v letech 1939–1945 došlo po únoru 1948 ke třetímu odbojovému hnutí proti uchvácení moci komunistickou stranou. Od té doby bylo do roku 1989 za tuto činnost odsouzeno k vysokým trestům na 250 000 osob, 241 politických vězňů bylo popraveno a více než 8000 mužů a žen zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech..." Z textu vyplývá, že u nás nebyly žádné vykonstruované procesy a že všichni političtí vězni byli odsouzeni za skutečnou odbojovou činnost. Tato teze je přirozeně falešná, kdo navíc muzeum navštíví, zjistí, že jeho poněkud omšelá expozice nedokumentuje "třetí odboj", ale převážně komunistickou perzekuci. Navzdory tomu, co píšou autoři příbramské muzeální expozice, k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo. Na rozdíl od let 1914–1918 a 1939–1945 nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci doma vedla. Nevzniklo žádné zahraniční československé vojsko, které by proti komunistům bojovalo (československá strážní rota v rámci americké armády v Německu, kterou zmiňují v důvodové zprávě předkladatelé zákona o protikomunistickém odboji, byla naprostou marginálií). Neustavilo se žádné centrum domácího odboje, které by jakkoli koordinovalo či řídilo protikomunistické aktivity.

Na vině byla samozřejmě mezinárodní situace. Po únoru 1948 odešlo do exilu na dvě stě osob, které bychom mohli označit za politickou elitu (ministři, poslanci, diplomaté, vysocí důstojníci či významní novináři). Přestože by tím měl případný zahraniční odboj mnohem širší personální základnu než po roce 1914 a srovnatelnou s léty druhé světové války, jeho vyhlášení se nikdy nekonalo. Po měsících tahanic byl sice v únoru 1949 vytvořen ústřední orgán československého exilu – Rada svobodného Československa –, v jeho úvodním prohlášení, které formuloval Ferdinand Peroutka, není o nějakém odboji ani slova. Rada explicitně odmítla radit těm, kteří zůstali doma, co mají dělat, a formulovala program, který by se dal nejpřiléhavěji označit slovy pasivní rezistence či nenásilný odpor: "Zachovejte charakter národa v čistotě... Z dětí vychovejte čestné občany. Je učte a sami nezapomínejte, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem."

O uznání Rady svobodného Československa jako exilové vlády žádná velmoc nikdy reálně neuvažovala, všechny dál udržovaly diplomatické vztahy s pražským režimem. Úvahy o založení československé vojenské jednotky byly v Radě diskutovány v roce 1950 v souvislosti s vypuknutím korejské války, ale Američané, kteří orgán československého exilu financovali, je hned odmítli. Rada nebo spíše její někteří členové měli určité kontakty s protikomunistickými skupinami doma, ale exil je nijak neřídil ani nekoordinoval.

Tímto samozřejmě autor tohoto článku nepopírá, že jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit či svrhnout komunistickou vládu. Tyto nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo, jak ukazuje kauza bratří Mašínů a případ zastřelené funkcionářky KSČ Anny Kvášové (viz LN 7. 6. 2008), měl blízko ke kriminální činnosti. Ani argument, že mnozí Češi a Slováci se v exilu zapojili do zahraničních vojsk a pak proti komunismu bojovali třeba jako vojáci cizinecké legie, příliš neobstojí. Důvody k naverbování do legie byly většinou úplně jiné a boj proti nacionalistickým povstalcům v Indočíně, Maroku nebo Alžírsku mohla za válku s komunismem vykládat dobová francouzská propaganda, ale nikoli seriózní historiografie o šedesát let později.

Beze stopy Základní problém seriózní reflexe toho, co se nesprávně označuje termínem třetí odboj, je naše neznalost tématu. Bohužel nejde o banální "bílé místo" našich dějin, které jednou historici zaplní. Je pravděpodobné, že nikdy nebudeme vědět o moc více, než víme dnes.

Již historici druhého – protinacistického – odboje se v 60. letech potýkali s problémem pramenů. Dají se ilegální aktivity rekonstruovat z dokumentů represivních složek? Přirozeně nedají, protože úspěšný odbojový čin je takový, který zůstane neodhalen. "Nelze psát historii událostí, jež nezanechaly žádnou stopu," říká francouzský historik Paul Veyne v nedávno do češtiny přeložené knize Jak se píšou dějiny. Jeho český kolega Zdeněk Vašíček to ještě vyostřuje: "O čem psané prameny nemáme, to se nestalo."

Historici 60. let přitom měli oproti svým dnešním následovníkům několik podstatných výhod: 1. Odboj, který zkoumali, byl skutečnou národní institucí s centrálními úřady, po nichž zůstaly celé archivy. 2. Časový odstup od událostí byl jen dvě desetiletí, takže žilo mnoho svědků, kteří mohli nabídnout své vzpomínky. 3. Gestapo se na rozdíl od StB snažilo ze svých obětí vymlátit pravdu, nikoli falešná doznání. Dnes nás od událostí dělí 60 let, poslední svědci odcházejí a písemné materiály, které máme k dispozici, se často nedají jednoznačně interpretovat: šlo o provokaci StB, nebo o skutečnou opoziční aktivitu? Do jaké míry je protikomunistický odpor v dokumentech záměrně zveličen? Jsou zachycená doznání pravdivá, vymyšlená, nebo něco mezi tím?

Víme, že Státní soud odsoudil v letech 1948–1952 v politických procesech téměř 27 tisíc lidí. Dodnes však neexistuje ani hrubý, prameny podložený odhad, jaká část z těchto případů byla zcela vykonstruována na základě vynucených doznání ke smyšleným činům a v kolika případech naopak šlo o postižení skutečné protikomunistické aktivity.

Kdo pracoval pro Číňany Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je dalším v řadě zákonů, jimiž chce jedna politická skupina diktovat společnosti, co si má myslet o své minulosti. Rozvíjí prazvláštní scholastiku, když rozlišuje "protikomunistický odboj" a "odpor proti komunismu". Kritéria zařazení mezi účastníky protikomunistického odboje jsou zcela svévolná: patří mezi ně ti, kteří se jej zúčastnili alespoň 12 měsíců, byli za něj odsouzeni nejméně na tři roky, vykonali mimořádně záslužný čin nebo v souvislosti s odbojem zemřeli nebo utrpěli vážnou újmu na zdraví. Proč 12 měsíců, a ne 11 nebo 14? Proč tři roky vězení, nestačily by dva? V návrhu najdeme i groteskní paragrafy: účastníkem protikomunistického odboje není ten, kdo "byl příslušníkem nebo spolupracovníkem cizí zpravodajské služby státu, který byl nebo se později stal smluvní stranou Varšavské smlouvy". Budou tedy adepti titulu lustrováni i v evidencích KGB? A co když byl někdo agentem čínské rozvědky, to nevadí?

Navrhovaný zákon, který v původní podobě Senát schválil již na jaře 2008 (Poslanecká sněmovna jej pak neprojednávala), řeší jen dva skutečné problémy: prvním jsou takzvané zbytkové tresty, když někteří političtí vězni nebyli na počátku 90. let rehabilitováni úplně, ale byly jim uloženy tresty za činy, na které se rehabilitace nevztahovala (často šlo např. o zběhnutí). Zákon navrhuje, aby soudy tyto tresty zrušily, pokud "jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu nebo k tomu vytvořit prostředky". Je však otázka, kolika osob se tento problém dnes týká, navíc zbytkové tresty mohly soudy zrušit již podle zákona o soudní rehabilitaci. Druhý problém je sociální: účastník protikomunistického odboje by získal postavení válečného veterána, což však u nás znamená pouze přednostní přijetí do armádních starobinců.

Omyly pana premiéra Tak jako studená válka nebyla ve skutečnosti válka, tak třetí odboj nebyl odboj. Jestliže poslanci přijmou zákon navrhovaný Senátem, kodifikují tím historický nonsens. Rozvoji svobodného bádání o tomto málo známém období našich dějin navrhovaný zákon nijak neprospěje, ba právě naopak: odborná diskuse na toto téma bude narušena. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

Na setkání představitelů dnešní vládní koalice se členy Konfederace politických vězňů se premiér Nečas ve středu ostře pustil do kritiků třetího odboje a jejich snahy přirovnal ke komunistické propagandě. Podle premiéra dochází ke střetu dvou politik a dvou kultur, kultury paměti a kultury zapomnění. "Naše vláda je jednoznačně na straně kultury paměti." Ve skutečnosti nejde o střet kultury paměti a kultury zapomnění, ale o střet sebeprezentace jedné části bývalých politických vězňů a vědeckého (historického) přístupu k minulosti.

"Měli bychom důstojně ocenit protikomunistický odboj a dodat mu potřebné vážnosti. Mám na mysli zákon o třetím odboji, který si vláda vzala za svůj," řekl dále premiér Nečas ve svém projevu. Možná by se ho někdo měl zeptat, zda a jak od roku 2004, kdy byl přijat zákon o tom, že Edvard Beneš se zasloužil o stát, vzrostla vážnost druhého československého prezidenta.

Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

O autorovi| Petr Zídek, Autor (* 1971) je historik a novinář, o perzekuci v 50. letech vydal letos knihu Příběh herečky. Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová a její svět. redaktor Orientace

Petr Zídek, Lidovky 18.9.2010

Aby můj odpor proti zvůli nešpinili lží

V prosinci 1973 mi končily čtyři roky za podvracení republiky, v tomto případě za nenásilný odpor proti normalizačním nezákonnostem a tehdejší zvůli.

Pět měsíců předtím jsem byl ale na Borech "zatčen" a eskortován na Ruzyň, kde mě vyšetřovatel StB obvinil z přípravy teroru. Prý jsem z Mírova, kde jsem byl vězněn předtím, posílal kriminální vězně před koncem jejich trestu za přáteli, aby z ostrova Štvanice raketami ostřelovali budovu ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Obviněni byli i tři moji soudruzi z Hnutí revoluční mládeže, kteří už byli na svobodě.

Rok 1973 - to nebyla žádná heroická doba pro StB, snad třetina jejích příslušníků v předchozích letech odešla, nebo je vyhodili. I "můj" vyšetřovatel byl slušný, řekl mi, nebojte se, to vás chtějí jen tak potrápit, soudní řízení z toho nebude. Těch pár týdnů spolu vydržíme, jemu je jasné, že jsem z Mírova nikoho neposílal. A také ví, že jsme v HRM násilí ani nepřipravovali, ani nepropagovali.

I zeptal se mě, co pro mne může udělat. Řekl jsem mu, že je jako vyšetřovatel oprávněn mi povolit němčinu - učebnici a slovník, a také odebírání týdeníku Prager Volkszeitung a půjčování německých knih z vězeňské knihovny. Podivil se své pravomoci, ale zařídil to. A já se tam opravdu za deset týdnů naučil německy.

O tomto stíhání je spis. V něm není ale ani slovo, že jsem se nedopustil toho, z čeho mě obvinili. Stíhání StB zastavila pro nedostatek důkazů. Jako archiválie vzniklá činností StB se spis zapůjčí komukoliv.

Dřív jsem se bál, že se z odposlechů StB zveřejní, jak jsem se obával, že mám ošklivou nemoc. Dnes se bojím, že ze mne udělají hrdinu - účastníka protikomunistického odboje. Bude to podle zákona, jehož návrh, psaný Patrikem Bendou, asistentem senátora Jiřího Lišky (ODS), projedná Senát. Liška bude nyní nepochybně do Senátu znovu zvolen.

Zatím žiju, a mohu se bránit. "Můj" vyšetřovatel byl starší než já, a pokud už zemřel a u soudu mi to nedosvědčí, jsou tu i jiní svědci. Po mé smrti může ale nějaký spolek odbojářů požádat o vydání osvědčení o mé odbojové činnosti. Posoudí to Ústav pro studium totalitních režimů, jehož stanovisko bude závazné pro ministerstvo obrany, vydávající osvědčení. A zveřejní se, jaké násilí jsem chystal. Obrana proti lžím StB, převzatým ÚSTR, jako tomu bylo v případě atentátů na Gottwalda a Čepičku, plánovaných podle StB bratry Mašíny, nebude už ale po mé smrti možná.

Činím proto tři opatření. Píšu v závěti, že si nepřeju být prohlášen za odbojáře proti komunismu. Svolávám schůzi svých dětí a případně vnoučat, kde jim odkážu, aby nenásilnou povahu mé politické činnosti bránili i po mé smrti. A hledám způsob, jak přesvědčit sociální demokraty a další členy Senátu a Sněmovny, aby přestali mlčet k falšování dějin a už probůh neustupovali zlým svazákům a obchodníkům s antikomunismem. Každý ústupek je totiž povzbuzuje k dalšímu štvaní.

Petr Uhl, Právo 18.9.2010

Komentář o třetím odboji

Petr Zídek ve svém eseji Chiméra třetího odboje mistrovsky rozebírá a odmítá (intelektuál by snad řekl, že dekonstruuje) pojem, respektive koncepci protikomunistického tzv. třetího odboje. Přístup Konfederace politických vězňů charakterizuje stručně takto: v ČR "nebyly žádné vykonstruované procesy a všichni političtí vězni byli odsouzeni za skutečnou odbojovou činnost". Připomíná, že

- nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci vedla,
- nevzniklo žádné zahraniční vojsko, které by bojovalo proti komunistům ani
- se neustavilo žádné centrum domácího odboje, které by jakkoliv koordinovalo nebo řídilo protikomunistické aktivity.

Autor vůbec nepopírá, že jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit či svrhnout komunistickou vládu. Tyto nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo měl blízko ke kriminální činnosti.

Petr Zídek polemizuje s premiérem Nečasem, podle něhož v tomto případě dochází ke střetu dvou politik a dvou kultur, kultury paměti a kultury zapomnění. Současná vláda je prý "jednoznačně na straně kultury paměti". Ve skutečnosti nejde o střet kultury paměti a kultury zapomnění, ale o střet sebeprezentace jedné části bývalých politických vězňů a vědeckého (historického) přístupu k minulosti.

Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je podle Zídka dalším v řadě zákonů, jimiž chce jedna politická skupina diktovat společnosti, co si má myslet o své minulosti. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

Jiří Guth 20.9.2010

Doporučení premiérovi: Dvakrát měř, jednou řež!

Po přečtení článku Petra Zídka v sobotních Lidových novinách (18.9.2010) jsem se jen utvrdil ve svém názoru na kauzu bratří Mašínů, resp. Milana Paumera, že jejich činy a konání považovat za počin "třetí odboje" je, slušně řečeno, chiméra. Jejich činnost, včetně všech dalších, má zcela nevyvážená a rozporuplná fakta, která sice mluví o všem, jen ne a vždy o protikomunistickém odboji, jakkoliv si někteří přejí, aby jako účastnící třetího odboje tak byli oslavováni.

Nemá smysl opisovat obsah zmíněného (mj. velmi zajímavého) článku v LN, jen je nutné připomenout některá fakta, má-li být můj názor relevantní a podpořen něčím konkrétním. Petr Zídek zcela otevřeně, na základě odpovědného a (historicky) objektivního posouzení nedávných (!) událostí, vycházeje z analýzy podstaty tzv. protikomunistické činnosti let 1945 – 1989 dospěl k relevantnímu závěru a sice, že:
Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo, jak ukazuje kauza bratří Mašínů a případ zastřelené funkcionářky KSČ Anny Kvašové (viz LN 7.2008), měly blízko ke kriminální činnosti. Ani argument, že Češi a Slováci se v exilu zapojili do zahraničních vojsk a pak proti komunismu bojovali třeba jako vojáci cizinecké legie, příliš neobstojí. Důvody k naverbování do legie byly většinou úplně jiné (mj. i finanční, pozn.J.B.) a boj proti nacionalistickým povstalcům v Indočíně, Maroku nebo Alžírsku (stejně jako v Koreji či jinde, pozn.J.B.) mohla za válku s komunismem vykládat jen dobová francouzská propaganda, ale nikoliv seriózní histografie o šedesát let později.

Na uznání činnosti některých účastníků, kteří, jak se praví v navrhovaném textu zákona:
…byli z pohledu tehdejšího režimu odsouzeni oprávněně, protože se proti němu nějakým (zde chybí pojmenování či upřesnění činnosti, pozn. J.B.) způsobem aktivně postavili a chtěli ho svrhnout

se hlavně v počátcích r. 1968 angažovali členové vzniklého Klubu 231, později pak za totéž lobovali členové vzniknuvší Konfederace politických vězňů, byl či je (dnešní vládou, pozn. J.B.) projevován eminentní zájem, dodatečně tyto "hrdiny" legalizovat a postavit je na piedestal slávy. Jak ovšem praví P. Zídek:
"Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí (o to více se však hodí do krámu současné rétoriky koaliční vlády a ODS především, pozn.J.B.). Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe!"

Autor těchto slov to pak dokládá konstatováním, že tak jako studená válka nebyla ve skutečnosti válka, tak třetí odboj nebyl odboj, a dodává, že jestliže poslanci schválí navrhovaný Senátem navrhovaný zákon, kodifikuji tím historický nonsens.

S tímto konstatováním kontrastuje ostré vystoupení premiéra Nečase, který snahy odpůrců, resp. nesouhlasících s navrhovaným zákonem, dokonce přirovnal ke komunistické propagandě. Svůj postoj k nim pak doložil konstatováním, že dochází ke střetu dvou politik a dvou kultur, konkrétně kultury paměti a kultury zapomnění.

"Naše vláda je jednoznačně na straně kultury paměti", dodal premiér. "Měli bychom důstojně ocenit protikomunistický odboj a dodat mu potřebné vážnosti. Mám tím na mysli zákon o třetím odboji, který si vláda vzala za svůj", řekl také Nečas.

Ve skutečnosti však nejde o střet kultury paměti a kultury zapomnění, ale o střet sebeprezentace jedné části bývalých politických vězňů, stejně jako současné politické garnitury na straně jedné a vědeckého (historického) přístupu k minulosti na straně druhé.

Co k tomu dodat? Snad jen pár poznámek, jako že by nebylo na škodu, kdyby pan premiér Nečas doplnil či definoval těch "nějakých způsobů, kterými se (podle něj ti zasloužilí) aktivně postavili režimu a chtěli jej svrhnout", nebo jestli by nebylo vhodné se také pozeptat občanů, zda s návrhem na uzákonění "třetího odboje" souhlasí.

Domnívám se totiž, že vláda, ba ani parlament nemá právo prezentovat, ale ani uzákoňovat věci, ke kterým mají sice jako zastupitelé mandát, ale mám za to že jen do té míry, pokud na věc bude shodný, jednotný nebo většinový názor.

Zatím si to však vláda vykládá tak, že si to vzala "za své", aby byl "třetí odboj" uznán a uzákoněn, čímž projevuje svou bezmeznou mocenskou politiku, prosazuje názor mocenské menšiny už jen konstatováním, že " Naše vláda…"!

Z toho jasně vyplývá, že ač má být vláda reprezentací občanů, tato vláda je "naše", jinými slovy ODS and comp. se vším všudy. A výsledek bude ten, že se rozšíří řady válečných veteránů (což se jistě neobejde bez nějakých neformálních ocenění), potažmo upřednostní členství v armádním starobinci.

Vláda se tím také nesporně ztrapní a uzákoněním vytvoří legislativní raritu, neboť dá prostor kodifikovat virtuální dějiny. Protože dodnes neexistuje ani hrubý odhad, jaká část z těchto případů (zmiňované aktivity pro svržení komunistického režimu) byla vykonstruována a v kolika případech šlo o skutečnou protikomunistickou aktivitu (nikoliv kriminální či jinou, nepolitickou činnost). A v tom tkví celý problém.

K výše uvedenému tomu jen malá faktická poznámka. Znám člověka, který byl v inkriminované období nejednou ve spárech StB, ale ze zcela jiných důvodů, než které by se daly nazvat bojem proti komunistickému režimu, a sice za přechovávání a šíření pornografie (v tu dobu to byl trestný čin).

Dnes se tento člověk vydává za aktivního účastníka boje proti komunistickému režimu a jen čeká, kdy mu bude udělen statut "účastníka třetího odboje"! Podle všeho se i tento člověk dočká uznání, i když konal v rozporu s tehdy platnými zákony. Jenže pan premiér má na to zřejmě odlišný názor a podle něj každý, kdo byl "nějakým způsobem" aktivní či v nesouladu s tehdejším režimem si zaslouží uznání a vážnosti. Byť by to byl kriminální živel! Tak to už je opravdu (modrá) síla!

Jiří Baťa 21.9.2010

Neudržitelná konstrukce třetího odboje

Podle senátního návrhu zákona o třetím odboji mají lidé, kteří se protivili minulému režimu, získat nárok na osvědčení účastníka odboje. Osvědčení by vydával úředník Ministerstva obrany na základě obligatorního stanoviska Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Může tento krok pomoci vyrovnání se s minulostí ?

Pominu zvláštní skutečnost, že by takto byla kategorie odbojářů paradoxně spoluutvářena příslušníky komunistického odboje proti nacismu a tzv. odboje protikomunistického. Hlavní problém této legislativní iniciativy je, že umožňuje míchat problém legitimního občanského odporu vůči omezování svých svobod s nelegálními ozbrojenými akcemi typu bratří Mašínů (ti opravdu nesnesou srovnání s atentátníky na Heydricha). A také, že se opírá o ideologické hodnocení dějin v zákonu, kam rozhodně výklad dějin nepatří.

Je třeba mít úctu k obětem mocenské svévole bývalého režimu. Úcta však nepatří lidem, kteří chtějí jen obchodovat s laciným antikomunismem, možná někteří dokonce podporou tohoto návrhu smývat nějaké své normalizační hříchy. To, že senát znovu schválil tuto předlohu před volbami, naznačuje, že předkladatelé asi sledují i cíl sbírat s tímto tématem populistické body u některých voličů, popř. odpoutávat pozornost od skutečných problémů.

Nejde mi o to téma vypořádání se s minulostí odmítat či zamlžovat. Nebojím se, že by hledání pravdy o minulosti mohlo neurotizovat historické vědomí. Fakta o dějinách a jejich interpretace musí být otevřené. Problémem ale je česká verze institucionalizace péče o paměť národa. ÚSTR, který vznikl v roce 2007, se prezentuje jako nezatížené zastřešující centrum poznání komunistických diktatur. Bohužel se podle mne jedná o nesystémové, orwellovsky zpolitizované řešení.

Musíme znát pravdu o minulém režimu. Nerozporuji, že i analytické dějiny tajné policie patří k historickému poznání. Na profesionální historické bádání tu ale přeci je Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR. A pokud by šlo o to usnadnit veřejnosti orientaci v informacích, byl by tu příklad mnohem zdařilejšího řešení, německý Gauck- Behörde, založeného už v roce 1991. Přístup k informacím především nesmí sloužit účelu politického vyřizování účtů. Proti takové inklinaci k "revolučnímu právu" je nutné hájit "právní stát" a nezakládat nové diskriminace.

Předkladatele návrhu mohla varovat už reakce některých autorit českého disentu. Petr Pithart varoval před tím, aby státní orgán sortýroval minulost a připomněl iniciativu francouzských historiků (Apel de Blois) varující před kategorickými soudy nad dějinami deklarovanými v zákonech. Petr Uhl zase odmítá být prohlášen za odbojáře, srovnatelného s bratry Mašínovými.

K možným raritám uplatnění tohoto zákona by mohlo patřit i to, že úřednická libovůle by měla zvažovat antikomunistický odboj bývalých členů tehdejší státostrany. V určitou chvíli tito lidé odmítli řídit se heslem : "Raději se mýlit se stranou než mít pravdu proti ní" a proto objektivně patří mezi podílníky odporu vůči mocenskému monopolu minulého režimu. Současně však mnozí z nich se ani necítí být starými strukturami, ani nestojí o vděčnost od rychlokvašených bojovníků s totalitou.

Pokud se chce vláda Petra Nečase věnovat ocenění lidí, kteří měli odvahu odpírat tehdejšímu zneužívání moci, měla by hledat jinou cestu. A nezapomínat na svobodný diskurs o minulosti, ve kterém by neměla chybět ani sebereflexe komunistů samotných.

Jiří Dolejš 23.9.2010

V zájmu lidské důstojnosti zákon zamítněme

Při schvalovaní senátního návrhu zákona o protikomunistickém odboji přednesl Jiří Dienstbier příspěvek, ve kterém vysvětluje, proč by bylo dobré tento návrh zamítnout.

Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Bylo by možné zabývat se některými detailními právními problémy tohoto návrhu, např. legislativní odbor upozornil, že možnost odebírání už vydaných osvědčení, jejich morální testování, nepodporuje, cituji: "Princip právní jistoty a stability rozhodnutí, které jsou významnou hodnotou právního státu."

Možná, že důvodem pro vklad tohoto ustanovení do návrhu zákona je nejistota souhlasu s vydáním osvědčení Ústavem paměti Státní bezpečnosti, jehož četné výstupy jsou značně pochybné. Problémem návrhu zákona však je, aniž si to možná jeho předkladatelé dostatečně uvědomují, že jako celek je v rozporu s hodnotami právního státu a historické pravdy. Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdil jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj a co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí. Lze sotva přijmout, že rozhodnutí, kdo má na jaký titul nárok, má být v kompetenci státních úředníků.

Rozpor s principy právního státu je také v tom, že návrh zákona vyděluje kategorie občanů, kteří na uznání nemají mít nárok. Např. členy komunistické strany, cituji: "S výjimkou těch, kteří byli členy v období pouze od 1. ledna 1968 do 1. května 1969." Na absurditu tohoto požadavku už upozornil kolega Pithart. Ale tento požadavek se bohužel opírá o uznání celého období od února 1948 do roku 1969, 1989 jako komunistické totality. Po únoru se režim samozřejmě snažil prosadit totalitu často krutými prostředky. Ale už od smrti Stalina a Gottwalda ztrácel sílu totalitu zajistit. V období od roku 1956 do pražského jara se v souboji s degenerující mocí stále rozšiřovala svoboda slova a kultury, pod tlakem odpůrců stalinismu začali být propouštěni političtí vězni a debata o překonání importované stalinistické varianty orientální despocie postupně pronikala z vysokých škol, redakcí, uměleckých kruhů a společenských věd do státního a stranického aparátu.

K předním nositelům odporu k režimu přece patřili i komunisté Vaculík, Kundera, Klíma, Liehm, Goldstücker, Kosík, později Kriegel, Šik, Smrkovský a tisíce dalších, kteří usilovali o obnovení evropského demokratického antitotalitního základu socialismu.Vrcholem tohoto úsilí byla obnova občanské společnosti v pražském jaru. Mluvím o tom pouze proto, abych zdůraznil, jak obtížné je rozhodovat, co je a co není odpor proti totalitnímu režimu, máme-li být v souladu s historickou pravdou. V § 3, odst. 7 návrh zákona předpokládá, že za účastníka odboje nebo odporu se nepovažuje občan, který se, cituji: "Dopustil zvlášť zavrženíhodného jednání, směřujícího k popření individuálních základních lidských práv." A tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout.

Kromě toho v návrhu zákona čteme, že odbojářem bude uznán ten, cílem jehož činnosti bylo, cituji: "Odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak vážně poškodit komunistickou totalitní moc." A co s činností, která moc nepoškozovala a kterou mohla pouze využít ke svému posílení? Vždyť při neexistenci násilí si režimní Státní bezpečnost dokonce vymýšlela a organizovala nepřátelské akce a skupiny a občas se jí podařilo do takové skupiny získat naivní občany, které pak likvidovala v monstrprocesu, který propagandisticky využila ke svému posílení.

Jak bude v tomto kontextu posouzena činnost skupiny Mašínů, která neútočila na představitele režimu, ale vypálila několik seníků, zavraždila jednoho účetního a dva policisty, kteří nebyli žádní pochopové režimu, žádní estébáci, ale policajti vyšetřující krádeže, hospodské rvačky nebo dopravní havárie. Zkrátka místní šerifové jako kdekoli ve světě a v jakýchkoli režimech. Navíc ani oni ani účetní, který se pokusil chránit peníze na mzdy, nemohli vědět, že je nepřepadl zločinecký gang. Měli útočníci možnost, čas a vůli představit se jim jako bojovníci za svobodu? Nechci otevírat debatu o skupině Mašínů. Na jejich činnost už existují ustálené emotivní názory, chci pouze znovu upozornit na problémy, které samotný text návrhu zákona obsahuje. Bylo možné se násilí vyhnout, mám-li použít dikce návrhu?

V důvodové zprávě je pozoruhodná věta: "Zde bývá často generační zkušenost s entuziasmem padesátých let, nebo s pouhou lidskou tváří režimu v roce 1968, bývá to důvodem nesnadnosti až nemožnosti pochopit podstatu komunistického vedení státu a společnosti jako celku." Pravý opak je pravdou.

Právě znehodnocení onoho nadšení poválečné generace a zrada původních slibů československé cesty k socialismu odhalily podstatu vedení státu a jeho posluhovačství moskevské politice a zahájily dlouhý a trpělivý zápas za svobodu. Zardoušení pražského jara a normalizace v režii dosazených kolaborantů už o podstatě režimu žádné pochyby nezanechaly. Je proto falešné mluvit jen o době nesvobody. Byla to především doba úsilí o svobodu, jejíž meze a konkrétní postupy určovala jen vyvíjející se geopolitická situace.

Pokud jste nečetli obsáhlý komentář Petra Zídka v Orientaci z Lidových novin z minulého týdne, doporučuji všem k přečtení. Na tom je zajímavé, že autora nelze obvinit ani z jakékoliv odpovědnosti za minulost, ani z levičáctví, pokud ovšem někdo nechce považovat za levičáctví samotnou seriózní historickou práci. Zídek tu dokazuje, že pojem třetí odboj má i za současného stavu historického poznání neudržitelnou konstrukci. Už vzhledem k mezinárodní situaci k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo a k jeho vyhlášení přece nedošlo ani k emigraci. Původní prohlášení Rady svobodného Československa doporučovalo občanům doma ne nějaký divoký odboj, ale doporučovalo: "Zachovejte charakter národa v čistotě, z dětí vychovejte čestné občany, je učte a sami nezapomínejte, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem."

A Zídek uzavírá: "Přijetí tohoto zákona by kodifikovalo historický úmysl. Vláda i zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějů, které se nestaly, zesměšní především sami sebe."

Dovolte mi ještě dvě osobní poznámky. Přestože jsem byl v šedesátých letech členem KSČ, mohl bych se možná jako aktivní odpůrce režimu v normalizaci, jako chartista, dvakrát mluvčí Charty, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatel samizdatových tisků, absolvent desítek výslechů a domovních prohlídek a tříletého vězení, na nějakého odpůrce kvalifikovat. Dodal bych, že k tomu počítám i šedesátá léta, kdy jsem se podílel na rozšiřování svobody slova a kultury, když jsme jako členové KSČ prosazovali také propouštění politických vězňů a odbourávali totalitní režim s takovým úspěchem, že našemu vítězství musela v srpnu 1968 zabránit masivní vojenská intervence.

Právě proto mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady, a už vůbec ne nenávistné a demoralizované charaktery typu Pavla Žáčka a jemu podobných.

A poslední poznámka. Na jaře 1945 sestřelili nacisté u Nesuchyně americkou stíhačku, zraněný pilot se katapultoval, v lese ho našel přítel mého otce, Ruda Strnad, a schoval ho ve své chatě pod podlahou. Měl štěstí, protože jednotka SS pročesávající les do chaty jen nahlédla. Můj táta na Strnadovo pozvání přijel letce ošetřit. Ostatně jako primář kladenské interny ošetřoval i jiné nemocné nebo zraněné příslušníky odboje. Po válce americké velvyslanectví chtělo najít zachránce toho pilota a nějak je ocenit. Ani táta ani Ruda Strnad se nepřihlásili. To, co činili, považovali za svou povinnost a žádnou odměnu by za ni nepřijali. A bylo jim odporné, když lidé, kteří nedělali nic, si vzájemně dosvědčovali odbojovou činnost, aby získali výhody ze zákona oceňujícího účastníky odboje.

Jsem přesvědčen, že ani dnes lidé, kteří většinu svého života věnovali boji za překonání totality a za svobodu, se nebudou ponižovat žádostmi, aby je ocenili nějací státní úředníci hrabající se v papírech Státní bezpečnosti, kteří již vzhledem k svému věku a ovlivněni dvaceti lety zkreslování historie nemohou rozumět dobám, ve kterých jsme žili a působili. Předpokládám, vzhledem k našemu věku, my všichni si tu dobu ještě pamatujeme. Navrhuji proto, abychom, v zájmu lidské důstojnosti i své vlastní, právního státu a historické pravdy, tento návrh zákona zamítli.

Jiří Dienstbier 23.9.2010

Žádný třetí odboj neexistoval

Dostane-li se teorie do rozporu s praxí, tím hůř pro praxi, aneb nevyhovují-li vám dějiny takové, jaké byly, vytvořte si zákonem vlastní. Tak by se dal zhruba charakterizovat senátní návrh zákona o protikomunistickém "odboji". Jak totiž ukazuje Petr Zídek v textu Chiméra třetího odboje, je v tomto případě přání otcem myšlenky. Být perzekvován totiž není totéž, jako vést odboj:

Bývalí političtí vězni již nechtějí být chápáni jako pouhé oběti, ale jako aktivní odpůrci komunistického systému. Zatímco na konci 60. let akcentovali vykonstruovanost politických procesů, chabost důkazů, na jejichž základě byli odsouzeni, nebo pošlapání zásad právního státu třídní justicí, po roce 1989 se začali hrdě hlásit k "ilegálním aktivitám", kterými se snažili podrýt vládu komunistů.

Problém celé věci je však v tom, že pojem "třetí odboj" je za současného stavu historického poznání neudržitelnou konstrukcí. Manipulace, které se dopouští Konfederace politických vězňů, je dobře patrná z úvodního textu na internetových stránkách Muzea třetího odboje v Příbrami. Z textu vyplývá, že u nás nebyly žádné vykonstruované procesy a že všichni političtí vězni byli odsouzeni za skutečnou odbojovou činnost. Tato teze je přirozeně falešná, kdo navíc muzeum navštíví, zjistí, že jeho poněkud omšelá expozice nedokumentuje "třetí odboj", ale převážně komunistickou perzekuci. Navzdory tomu, co píšou autoři příbramské muzeální expozice, k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo. Na rozdíl od let 1914-1918 a 1939-1945 nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci doma vedla. Nevzniklo žádné zahraniční československé vojsko, které by proti komunistům bojovalo. Neustavilo se žádné centrum domácího odboje, které by jakkoli koordinovalo či řídilo protikomunistické aktivity.

Nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo, jak ukazuje kauza bratří Mašínů a případ zastřelené funkcionářky KSČ Anny Kvášové (viz LN 7. 6. 2008), měl blízko ke kriminální činnosti.

[problém pramenů] gestapo se na rozdíl od StB snažilo ze svých obětí vymlátit pravdu, nikoli falešná doznání. Dnes nás od událostí dělí 60 let, poslední svědci odcházejí a písemné materiály, které máme k dispozici, se často nedají jednoznačně interpretovat: šlo o provokaci StB, nebo o skutečnou opoziční aktivitu? Do jaké míry je protikomunistický odpor v dokumentech záměrně zveličen? Jsou zachycená doznání pravdivá, vymyšlená, nebo něco mezi tím?

Víme, že Státní soud odsoudil v letech 1948-1952 v politických procesech téměř 27 tisíc lidí. Dodnes však neexistuje ani hrubý, prameny podložený odhad, jaká část z těchto případů byla zcela vykonstruována na základě vynucených doznání ke smyšleným činům a v kolika případech naopak šlo o postižení skutečné protikomunistické aktivity.

Jestliže poslanci přijmou zákon navrhovaný Senátem, kodifikují tím historický nonsens. Rozvoji svobodného bádání o tomto málo známém období našich dějin navrhovaný zákon nijak neprospěje, ba právě naopak: odborná diskuse na toto téma bude narušena. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

Tribun??? 25.9.2010

Zákon o protikomunistickém odboji je správná, ale špatně udělaná věc

Když čtu projevy Jiřího Lišky, předkladatele zákona o 3.odboji na jedné straně, a jeho oponentů Petra Pitharta nebo Jiřího Dienstbiera na straně druhé, tak musím s oběma stranami souhlasit. Jiří Liška je veden ušlechtilou snahou ocenit občanské postoje a slušnost obětí komunismu, které totalitní systém likvidoval právě pro jejich vlastnosti, které byly neslučitelné s novým řádem. Je třeba stále připomínat, že v padesátých letech bylo protiprávně odsouzeno 270 tisíc lidí, většina si odseděla v průměru deset let, z toho 270 lidí bylo popraveno, 250 zastřeleno na hranicích, 80 lidí zemřelo ve vyšetřovací vazbě následkem mučení a více než 8 tisíc vězňů zahynulo ve věznicích a lágrech. Komunistický režim je likvidoval cíleně jakožto představitele starých poměrů a mravů. Tito lidé stáli v cestě budování komunismu ne se zbraní v ruce, ale svojí mravností a kulturní tradicí. Jejich zbraní nebyl samopal, ale obyčejná slušnost. V tomto smyslu byli opravdu bojovníky proti komunismu, i když "pouze" civilními a občanskými prostředky. Nebyli pouhými oběťmi, které zmasakrovala nelidská síla totalitní moci. Byli aktivními lidmi, kteří už jenom svým příkladem byli pro nastupující moc nepřijatelní. Tak také rozumím návrhu zákona o 3. odboji senátora Lišky.

Na druhé straně rozumím argumentům Petra Pitharta a Jiřího Dienstbiera proti zákonu, kteří rozumně namítají, že historii a posuzování hodnoty lidských činů, tedy toho, co je hrdinství a obětavost nebo naopak zbabělost a podlost, není možné vměstnat do prkenných nekonečně neohrabaných vět zákonné normy. A bohužel ten zákon nic jiného nedělá, že se snaží tyto věci normativně stanovit. A na základě nich definovat, kdo byl bojovník a kdo kat. Bohužel naše dějiny nejsou tak přímočaré. Máme spoustu lidí, kteří byli jak bojovníky, tak také stáli na straně katů. Jde o reformní komunisty. Pro ně zákon vymezil zvláštní schéma dané obdobím členství v KSČ, tedy od ledna 1968 do května 1969. Jen komunisté, kteří byli členy KSČ v tomto období, mají nárok na to být v případě svého odporu proti režimu nazýváni bojovníky proti komunismu. Kdo byl v KSČ déle nebo v jiném období, tak se mohl v rámci odporu proti režimu ve vězení doslova usedět, ale dle zákona je to definitivně darebák. To je legrační a celou věc to dehonestuje.

On vůbec paragraf 4 návrhu zákona, kde je vymezení od kdy do kdy mohl být člověk členem KSČ, obsahuje zvláštní věci. Dle něj Za účastníka protikomunistického odboje a účastníka odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který v době nesvobody…se jinak dobrovolně a vědomě aktivně podílel na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci v Československu. Promiňte, ale na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci se podílelo 99 procent obyvatelstva tím, že chodili do práce, pracovali, vytvářeli hodnoty, zakládali rodiny. Každý režim stojí na životě jednotlivců a jejich práci. Podle této definice by se za bojovníka proti režimu nemohl označit skoro nikdo.

Evidentně nejde do jazyka paragrafů vměstnat něco tak jemného a subtilního, jako je hodnocení člověka. Stejně tak evidentní je, že pro oběti a bojovníky proti režimu se udělalo ve smyslu dostatečného uznání jejich činů ze strany společnosti a státu málo. V rámci projektu Ztracená duše národa jsme před deseti lety natočili okolo 250 velkých rozhovorů s politickými vězni z 50.let. Většina z nich nechtěla nic jiného než uznat hodnotu jejich utrpení pro společnost a označit ty, kdo to zavinili, za zločince. Většina z nich nechtěla nikoho zavírat, ani finanční kompenzaci. Chtěli prostě uznání. Podle nich se jim ho nedostalo a to jim způsobovalo velkou hořkost. Chápu tedy silné důvody senátora Lišky k tomu, co navrhuje. Ale copak nejsou jiné, jednodušší cesty, jak vyjádřit uznání a veřejně vyznamenat ty, kdož se bojem proti totalitě zasloužili o vlast? Vláda a premiér mohou ihned vyznamenat na základě svého uvážení, koho chtějí. A nepotřebují k tomu zákon. Prostě mohou konstatovat, že ten a ten bojoval proti zločinnému režimu a že to vysoce oceňují. President může 28.října na Hrad pozvat místo popových celebrit politické vězně a vyznamenat je. Řádů má k tomu dost a nic mu v tom nebrání.

Jan Štern, deník Referendum 25.9.2010

Statečné jsme měli ocenit už dávno

Ke cti Petra Zídka (viz Chiméra třetího odboje, LN 18. 9. 2010) je třeba říci, že na rozdíl od jiných komentátorů si návrh zákona o III. odboji opravdu přečetl, včetně důvodové zprávy. Z jeho eseje nicméně o to více vyplývá, že všechny předkládané protiargumenty jsou pouze podpůrnými pilíři k jeho základnímu stanovisku, které chce sdělit, a to, že stát nemá uzákoňovat výroky o své vlastní historii.

Musí být odboj jen vojenský?

Paradoxem přitom je, že navržený zákon nic takového nečiní. Neobsahuje žádný autoritativní výrok, nikde netvrdí, že na našem území v letech 1948 až 1989 probíhal protikomunistický odboj, poukaz na lex Edvard Beneš je v této souvislosti lichý.

Stejně jako zákon vztahující se k druhému odboji pouze stanovuje podmínky, za jakých lze dojít k ocenění žen a mužů, kteří se aktivně postavili proti komunistickému režimu vládnoucímu po čtyřicet let v Československu. Takoví lidé mezi námi žili a žijí, to ostatně ve svém textu připouští i Petr Zídek.

Autor sám se přitom konečným a veškerou další debatu uzavírajícím soudům nebrání. Protikomunistický odboj dle něj "nikdy neexistoval" a je virtuální realitou. Vyvozuje to z kořene termínu, který "jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace".

K tomu snad podotkněme, že nejen kořeny živo je slovo, ale i způsobem svého užívání, v legislativní práci pak především výskytem v předchozích zákonných normách. A připomeňme, že mnozí aktéři domácího protinacistického hnutí by z výše podaného úhlu pohledu nemohli být uznáni za odbojáře (kritériem se – totožně jako u účastníků III. odboje – ale nestal vojenský charakter jejich činnosti, nýbrž podstupované riziko). Pro přesnost poukažme rovněž na výklad současného slovníku spisovné češtiny, dle kterého je odboj "hromadným odporem" či "(organizovanou) činností proti vládnoucímu režimu".

Iluze o pražském jaru

Dalším potvrzením neexistence odboje je jeho nekoordinovanost. Ano, byl roztříštěný a bez centrálního řízení, to ovšem neznamená, že nebyl. Podpůrným argumentem silného tvrzení je rovněž obrat některých bývalých muklů, kteří v roce 1968 žádali o rehabilitaci s tím, že se stali oběťmi bezpráví, ale po sametové revoluci chtěli být chápáni jako odpůrci komunistického režimu. Obávám se, že Petr Zídek trochu přeceňuje uvolnění poměrů za pražského jara. Nebo se vážně domnívá, že by političtí vězňové před třiceti lety uspěli u soudů s žádostí o odškodnění za léta odseděná za dobrou věc, totiž protikomunistické aktivity?

Konečně třetí odboj neexistoval, protože k němu máme málo pramenů (člověka až kacířsky napadá: není odvážné popírat něco, o čem zároveň uvádím, že nemám dostatečné znalosti?). Doufejme, že přijetím zákona o III. odboji se situace zlepší – přinejmenším o svědecké výpovědi. Samozřejmě pokud nebudeme všechny politické vězně, kteří podporují tuto zákonodárnou iniciativu, považovat za sebeprezentující se lháře.

Petr Zídek přitom nepopírá, že "jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit nebo svrhnout komunistickou vládu". Nebylo by dobré je ocenit? Není na místě říci, že toto jsou dobré příklady občanského chování v časech pro stát zlých? Není trapné, že někteří muklové stále umírají s cejchem kriminálníků, se zbytkovými tresty, které jim soud nemůže – jak se mylně domnívá historik – zrušit podle zákona o soudní rehabilitaci? Nebylo by naplněním cíle zákona o válečných veteránech, totiž morálně ocenit muže a ženy, "kteří s nasazením vlastních životů bojovali za vlast, bránili hodnoty svobody a demokracie", a připomenout "ideály vlastenectví, cti a statečnosti všem občanům", právě zahrnutí i těch z naší společnosti, kteří se za komunismu nebáli a totalitnímu režimu se postavili?

Dvacetiletá ostuda

Každá právní norma tak či onak vztahující se k historii je samozřejmě citlivě vnímána. Petr Zídek by ale možná mohl připustit, že problém je spíše v tom, že zákon o protikomunistickém odboji nebyl přijat již na počátku 90. let, kdy byl poprvé navrhován, v souvislosti například s rehabilitačními nebo restitučními zákony. Také ony byly – stejně jako celý transformační proces – neseny jistým hodnotovým a uzákoňovaným vztahem k nedávné minulosti. Je jen ostuda, že k ocenění statečného jednání v době totality dosud nedošlo.

MVDr. Jiří Liška, místopředseda Senátu PČR, Lidové noviny 25.9.2010

III. odboj se do zákona nevejde

Návrh zákona o třetím odboji, který schválil Senát, má v podstatě jediný smysl: stát jím deklaruje, že si váží těch, kdo se v letech 1948-1989 snažili přispět k pádu diktatury. Nechci to zlehčovat, pohnutka předkladatelů je ušlechtilá a odbojáři si projev úcty zaslouží. Přesto je zákon problematický - a diskuse kolem něj místy až trapná.

Odboj jako mýtus?

Kupříkladu Petr Pithart prohlásil: "Ve svobodném státě žádná politická autorita nemá právo definovat formou zákonů pravdu o minulosti a omezovat tak nejen historiky, ale vůbec kohokoliv ve svobodném bádání...". V návrhu se nepíše, že jiný výklad minulosti, než ten, který vyplyne ze zákona, není přípustný, a spíše se zdá, že Pithart nemá valné mínění o historicích, když jim takto podsouvá autocenzuru.

Další argument proti zákonu vznesl v LN historik Petr Zídek: třetí odboj je prý chiméra, neexistoval. Z jeho textu pak v Senátu zapáleně citoval Jiří Dienstbier: "Zídek dokazuje, že (...) k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo." Jenže Zídek nic nedokazuje, je to jeho názor, opřený o argumenty, které se zas jiným lidem zdají slabé.

Ale k jádru věci. Existoval protikomunistický "odboj"? Anebo jen konstruujeme něco, co by národu umožnilo cítit se při pohledu zpátky trochu bojovněji?

Závazná definice pojmu "odboj" neexistuje, budeme-li ovšem vnímat odboj jako soubor aktivit, které se v zájmu idejí svobody a demokracie snaží svrhnout nelegitimní režim, postavený na bezpráví a násilí, shodneme-li se, že proti takovému režimu je možno používat třeba i prostředky v demokracii nepřípustné, pak tu tzv. třetí odboj bezpochyby byl. V ČSR po únoru 1948 pracovalo až několik tisíc lidí pro tajné služby západních států, nosili zprávy, převáděli přes hranice, provozovali ilegální vysílačky, pokoušeli se o převrat, provedli ozbrojené útoky. Dělali to s jasným cílem: přispět k pádu režimu. Označíme-li je za odboj, nevytváříme novodobý mýtus, jde o uznání, že skupina předků (která se rozhodně nekryje s počtem obětí komunismu) se kdysi zachovala příkladně.

Komunismus už jen komunistům

Problém zákona je jinde. Přichází strašlivě pozdě a postihuje neúnosně dlouhé a složité období. Status odbojáře má udělovat komise úředníků: jenže jak prozkoumá aktivity dnes už velice starých lidí, nota bene v situaci, kdy se mnohdy nedá opřít o svědky ani o věrohodné dokumenty (StB vyráběla "teroristy" a ilegální skupiny jak na běžícím páse)? Takového zkoumání nebude žádná komise schopná, ani na to nebude mít čas.

Zákon navíc, s drobnými výjimkami, předem vyřazuje bývalé členy KSČ - kritérium, které zjednodušuje systém před rokem 1989. Znám hned několik někdejších řadových členů KSČ, kteří sice vlezli, kam neměli, ale pak udělali proti režimu víc než kupříkladu předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová.

Bude-li zákon přijat, nenadělá škodu - pár lidí bude cítit satisfakci, zruší se ostudné zbytkové tresty politickým vězňům. Prozíravější by ovšem bylo, kdyby koaliční politici připustili, že jsou věci, které do zákonů nevchází - a úctu odpůrcům komunismu projevili třeba tím, že až se změní rozložení sil ve sněmovně, nezačnou opět čile spolupracovat s KSČM, jako to dělala ODS při volbě prezidenta - nebo si nebudou dávat na kandidátky profláknuté bolševické kariéristy, jako to teď dělají Věci veřejné.

Adam Drda, redaktor Rádia Česko, HN.IHNED.CZ 27.9.2010

Třetí odboj měl být uznán dávno

Ve víru debat kolem státního rozpočtu se v těchto dnech takřka ztratila informace, která je podle mého soudu přinejmenším stejně důležitá - Senát po mnoha letech čekání schválil návrh na uznání protikomunistického odboje. Zpráva o to zásadnější, oč je větší pravděpodobnost, že předloha projde i Poslaneckou sněmovnou. V minulém volebním období se tento návrh stal předmětem politického handrkování a zcela tak vymizela podstata celého problému. Dnes, kdy většinu v dolní komoře parlamentu mají středopravé politické strany, je šance na vypořádání se s naší vlastní minulostí na dosah.

Co je vůbec smyslem tohoto návrhu? Jedná se především o morální ocenění statečných postojů politických vězňů. Předloha, která definuje a uznává protikomunistický odboj a odpor, umožňuje protikomunistickým odbojářům rovněž získat postavení válečných veteránů, což by potvrzovalo speciální osvědčení. Odbojáři by tak mohli například využít ubytování v domově péče o válečné veterány nebo jim stát může přispět na lázeňskou péči či rekreační pobyt.

I dnes se stále najdou síly, které nejsou schopny překročit stín vlastní ideologie. Tvrzení komunisty Jiřího Dolejše o tom, že rozhodnutí Senátu o uznání protikomunistického odboje odpoutává pozornost od skutečných problémů a je součástí předvolební kampaně proti komunistům, je nejen mylné, ale především trapné. Dolejšova slova jen potvrzují, že KSČM je stranou nereformovatelnou, neboť se nedokázala - a evidentně ani budoucnu nedokáže - vyrovnat s vlastní minulostí.

Českým parlamentem bylo doposud přijato pouze mlhavé prohlášení, že v období totality byla porušována lidská práva. Rehabilitační soud zrušil rozsudky komunistických Státních soudů, ale v mnoha případech ponechal "dodatkový trest" za činy, které údajně nesouvisely s politickým nesouhlasem. Na základě těchto dodatkových trestů nebyly plně rehabilitovány i některé popravené oběti komunismu.

Teprve nyní dostává debata o třetím odboji jasnější kontury: Nejprve byli vyznamenáni členové skupiny bratrů Mašínů a dnes jsme krok od uznání protikomunistického odboje formou zákona.

Společnost však zatím stále většinou tápe. Možná je to i proto, že na rozdíl od prvního a druhého odboje ten třetí svobodu republice nepřinesl. To nic nemění na tom, že se o to jeho představitelé alespoň pokusili.

Je nejvyšší čas, aby byl tento zákon přijat, protože politických vězňů ubývá a pokud by se našly další zástupné důvody, proč jej nepřijmout, mohlo by se stát, že se ho již nikdo nedožije. Vypořádat se s minulostí je potřebný a trvalý úkol.

Jaromír Štětina, senátor, Lidové noviny 27. 9. 2010

Třetí odboj

Na stránkách Lidových a asi i jiných novin se rozproudila mohutná diskuse o návrhu zákona o tak zvaném třetím odboji. Nerad se do té diskuse zapojuji, ale domnívám se, že každý, kdo o tom něco ví, by tak učinit měl a měl by se snažit podívat se pravdě do očí, i když to je právě možná to, oč veřejnost i představitelé státu nejméně stojí.

Je mrzuté, že nemůžeme poskytnout žádného protikomunistického hrdinu, který nějakým viditelným způsobem proti režimu bojoval a vítězil. To je možná důvod, proč část národa, hlavně ti, kteří nevědí vůbec nic o praktikách totalitního režimu, oslavují pistolnická dobrodružství mladické skupiny bratří Mašínů. Jejich nedávno zemřelý spolubojovník Milan Paumer se stal svou smrtí asi další inspirací těchto znovuoživlých aktivit.

Antikomunisté jsme všichni; antikomunismus je však i v módě a kdo je antikomunista, tak to myslí určitě s republikou dobře. Ale jako politický program antikomunismus nestačí. Navíc máme být zastánci paměti a ne zapomnění, jak řekl premiér.

Nu, nevím, jak nám ta paměť pomůže. Člověk se totiž musí úzkostlivě držet pravdy, i kdyby mu to zrovna nepřinášelo moc úspěchu. Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie na Masarykové univerzitě v Brně, píše v uvedené diskusi ve zmíněném listě, cituji: je možná lepší vštípit příštím Čechům a Moravanům ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému, konec citátu.

A to je právě ono: ne, není to lepší vštípit ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu, ne, tisíckrát ne.

Politolog navíc zcela jistě ví, jak velká část národa po válce věřila komunistům a komunisty volila. Tím vším byl boj proti režimu komplikovanější, protože mnohdy se jednalo opravdu o bratrovražedné vztahy. Povědomí o totalitní a diktátorské povaze režimu se u mnohých dostavilo až po brutálním teroru na začátku padesátých let.

Řekl bych, že mnoho lidí, kteří si uvědomili totalitní charakter komunistického režimu, proti němu nejrůznějším způsobem vystoupilo, ale spíš každý na vlastní pěst; odboj nebyl nijak centrálně řízen a historicky jej nelze vůbec srovnat s odbojem za první nebo druhé světové války. Tím vůbec nechci snižovat zásluhy těch, kdo se režimu postavili na odpor. Jak ale píše správně v Lidových novinách Petr Zídek, v zahraničí nebyla západními státy uznána žádná politická reprezentace, která by domácí odboj jakýmkoli způsobem řídila, Rada svobodného Československa ani tyto ambice neměla, nevzniklo žádné
zahraniční československé vojsko, neustavilo se žádné domácí centrum odboje.

A tak se dostáváme pomalu ke kardinální otázce střetu režimní policejní totality s jednotlivými občany: byli občané mučeni a popravování proto, aby se přiznali k vykonstruovaným, režimní moci potřebným závěrům, nebo byli souzeni pro skutečný protirežimní odboj?

Byla Milada Horáková popravena z vykonstruovaných důvodů, nebo skutečně vedla jakýsi odboj proti režimu? Stejnou otázku si můžeme položit u generála Heliodora Píky, stejnou otázku si můžeme položit u zástupců popravovaných jednotlivých skupin obyvatelstva, u tak zvaných kulaků, důstojníků, nebo intelektuálů. A zcela absurdně už musí znít ta otázka u popravených komunistů. Ti se také účastnili jakéhosi třetího odboje? A ty tisíce odsouzených k mnoha letům žaláře, kteří byli odsouzeni pro výstrahu?

To byly všechno oběti totalitní zvůle a je třeba odškodnit je, nebo jejich blízké, jak jen to je možné, je-li to vůbec možné. Ale je třeba nevydávat oběti za odbojové hrdiny a účastníky odboje.

A co místo energie, věnované na ověření kriterií pro uznání pochybného statusu odbojového pracovníka, jako je délka vazby, délka období vykonávaného odboje a podobně, věnovat tuto energii na právní revizi všech těch nemravných výsluh estébáků a v případě úspěšné revize vrátit získané peníze do státního rozpočtu?

Tím pochybným statusem jsem měl na mysli třeba následující hypotetický příklad: co když bolševici nechytli nikdy agenta-chodce a ten posloužil třeba některé západní rozvědce? Ale ten, protože nebyl vězněn, nebude uznán za onoho odbojového pracovníka?

Vládní koalice má – jak se říká - pohodlnou většinu oněch sto osmnácti hlasů v Poslanecké sněmovně. Rozhodne-li se tedy senátní návrh zákona o třetím odboji schválit, bezpochyby tak učiní. Chtěl jsem jen upozornit na některé pochybnosti se zákonem spojené, které nakonec mohou přijatý zákon patřičně zlehčit.

Jiří Berounský 29.9.2010

Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc říjen 2010

Petr Pithart se obul v sobotním Právu do zákona o třetím odboji. Má zásadní odpor proti tomu, aby zákony kodifikovaly napříště závazné pojetí našich moderních dějin. Budiž, na tom něco je. Zároveň zásadně bojuje za právo komunistů být uznáni za účastníky protikomunistického odboje. To by nebylo úplně srozumitelné, kdybychom nevěděli, že pan Pithart byl také kdysi komunistou (možná, že na to už zapomněl, po listopadu vystřídal stran a hnutí celou řadu (OF, OH, KDU-ČSL, nevím, zda jsem něco nevynechal). Bojuje tedy i za vlastní práva, stejně jako kdysi hlasoval v Senátu za své lidské právo být jeho předsedou, a nastojte! tenkrát jeho hlas rozhodl.

Bohužel, zásadovost pana Pitharta je poněkud děravá (opět je třeba vzít v úvahu, že pan Pithart je, stejně jako editor Událostí, starší pán, a má na výpadky paměti nárok). Zákonů, které se komickým způsobem pokoušejí kodifikovat určité pojetí dějin, máme celou řadu, počínaje těmi nejslavnějšími, "TGM se zasloužil o stát" a "dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát" (v případě toho druhého není navíc řečeno, o který). Protože je naše zákonodárství liberální, nejsou zatím stanoveny sankce pro popírače (předpokládám, že popírač zásluh dr. Beneše je něco podobného jako popírač holocaustu). Je pozoruhodné, že ačkoli oba zákony jsou už i jen formálně vzato obludná blbost, Petr Pithart o nich ani nepípl. Proč asi? Odpověď dá naše závěrečné ocenění.

Petr Pithart dále protestuje proti věcné povaze kodifikace dějin v zákona o třetím odboji: "Doba nesvobody podle návrhu zákona počíná až 25. únorem 1948 a je to doba totalitního režimu až do 17. listopadu 1989. Česká i slovenská pravice… však byla připravena o svobodu již před koncem druhé světové války dohodou o ustavení Národní fronty. Téměř třetina voličů byla tehdy zbavena možnosti volit své strany: obnovení největší strany agrární, národní demokracie a živnostníků nebylo povoleno. Zasloužil se o to Beneš (safra, že si pan Pithart ani teď na ten zákon o Benešových zásluhách nevzpomněl) a jak moskevský, tak i londýnský exil. Opozice byla z politického života vyloučena dávno před únorem 1948." Zlatá slova! Ale zase ta roztržitost: pan Pithart zapomněl na čtyři a čtvrt okradených a o občanská práva připravených Němců a Maďarů (s těšínskými Poláky by byli naši vlastenečtí předkové udělali totéž, kdyby jim to nebyli spojenci a jmenovitě Stalin striktně zakázali) a na skoro tři miliony vyhnaných Němců. A zase: proč ta zapomětlivost?

Aniž bychom ji blíže analyzovali, udělujeme tímto místopředsedovi Senátu Parlamentu České republiky už nevím po kolikáté (nemám dokonalý vyhledavač) bobříka vyčůranosti za měsíc říjen 2010, bobříka natolik bytelného, že vydá za několikastránkové vysvětlování. A činíme tak s jakýmsi předstihem před naším svátkem svátků, 28. říjnem, zčásti i proto, že se při něm tentokrát na našeho laureáta při rozdělování poct a medailí asi nedostane. Zároveň sdělujeme, že pracujeme na přípravě projektu pomníku oslavence, byť i skrovného (máme krizi a musí se vejít do objektu Senátu), který může být odhalen, až se zase zvolí místopředsedou (nebo že by to tentokrát nevyšlo?)

A na závěr voláme: uctivé a srdečné gratulace, vznešený papaláši!

Bohumil Doležal 3.10.2010

Kdyz jsou tak chytri - proc jsou v Cesku?

Senat Ceske republiky schvalil navrh zakona o III. odboji. Asi vetsinu svych ctenaru a priznivcu prekvapim, ale povazuji to za nesmysl. Je to asi tak stejne jako kdyz Josef Masin rika, ze do Ceska neprijede dokud tam budou komuniste - naprosto logicke a spravne stanovisko.

Stejnym zpusobem a ze stejneho uhlu se musite divat i na ten smesny zakon o III. odboji. Dokud Ceska republika nebude skutecne pravnim statem, s fungujicimi principy spravedlnosti a demokracie (coz si mili voresi musite priznat, ze neni) pak zakon o III. odboji (tedy odporu proti komunismu) v zemi, kde komuniste jsou de facto (i kdyz ne de iure) porad u moci ma asi stejny vyznam jako kdyz kdyz Gustav Husak a CSSR pristoupili v roce 1975 k Helsinskym dohodam o (mimo jine) lidskych pravech (Helsinki Accords). A pokud nejste nejaci mladi osli, tak si urcite pamatujete jak mooooc to vylepsilo lidska prava v CSSR.

Prikladam clanek z CS-magazinu, ktery o tom pise z ceskeho hlediska (Adam Drda: III. odboj se do zákona nevejde).

Priznam se, ze ceskou psyche a ceske snahy chapu mene a mene s kazdou novou zpravou, ktera ke mne z Ceska dorazi. I kdyz - porad mne fascinuje to naprosto nezduvodnitelne sebevedomi ceskych politiku, novinaru a nakonec i Cechu samotnych. To je sebevedomi hranicici z bezvedomim!

Zakon o III. odboji je stejne nelogicky nesmysl, jako zakon, ze "Benes se zaslouzil o stat". V Cesku ho neni treba. Vsichni kvalifikovani, typkove jako Masinove a nebo tech nekolik tisic "agentu-chodcu" (skutecnych hrdinu), pokud to prezili, tak zili a ziji daleko od ceske kotliny a jakekoliv uznani podle mne nikdy nestali. Metaly od Vaclavu na Hrade uz dnes dostavaji jen zlomeni a polepseni starci z KPV a byvali komuniste, jejichz zasluhy jsou prinejmensim otazkou.

Jiste jste slyseli o "retoricke otazce" - tedy otazce na kterou neocekavame odpoved. Pak existuje jeste i "gordicka otazka" - jejiz nazev vznikl z recke mytologie/historie o gordickem uzlu, ktery bylo mozno rozvazat jen rozseknutim mecem. Podle legendy to byl Alexandr Veliky, kdo to rozsekl, pokud jste nedavali ve skole pozor (petka, sednout!). Neni treba zakonu, ktere jsou na prd a nic neresi. A gordicka otazka k zakonu o III. odboji a vsem tem myslitelum okolo zni:

"Kdyz jsou tak chytri - proc jsou v Cesku?"

Ross Hedvicek 19.10.2010

Od Administrátor v 2010-09-27 10:57 | Převzato z médií

Procházet archiv

« Duben 2024
Ne	Po	Út	St	Čt	Pá	So
	1	2	3	4	5	6
7	8	9	10	11	12	13
14	15	16	17	18	19	20
21	22	23	24	25	26	27
28	29	30

Hledat

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.

Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Navigace

Odkazy