NÁSTROJ ZVŮLE

NÁSTROJ ZVŮLE

Ilustrační foto: Že komunisté i bachaři vždy velmi dobře věděli, co se v jejich věznicích dělo dokazuje i tato 'přísně tajná' Operativní svodka z února 1986. Takovéto zprávy byly vypracovávány každý měsíc.

Lidové noviny 15.11.2006, mimořádná příloha NÁSTROJE ZVŮLE:

19.11. od 8.30 hodin se u Libereckého soudu, v přízemí, místnost č. 1, má konat odročené stání s bachařem-poslancem JUDr. Josefem Vondruškou, č.j. 4 T 238/2008 (§158,odst.2a/2c).


My nic, to rozkazy...

Bývalému režimu sloužili jako příslušníci represivních složek, dnes jsou z nich demokraticky zvolení členové zastupitelských sborů.

Letošní komunální volby přinesly úspěch i jistému Janu Slezákovi, který byl zvolen za ČSSD do pražského zastupitelstva, byť roku 2004 vyšlo najevo, že v roce 1989 velel rotě Pohotovostního pluku SNB při jeho nechvalně proslulých zásazích proti demonstracím. Tehdy – přede dvěma lety – byl Slezák dokonce pražským radním. Funkci opustil, prý kvůli dobrému jménu strany, neb za svou minulostí si pevně stojí. "Když se mě po listopadu 1989 ptala občanská komise, zda bych šel do zákroku znovu, řekl jsem, že ano," sdělil tehdy tisku. "Jsem rád, že je tu demokratické zřízení. Ale musím říct, že policajt musí poslouchat rozkazy, ať je to, jak je to," dodal ještě vzápětí.

Slezákova slova jsou obehranou písničkou, jež zaznívá z úst všech jemu podobných. Každý slouha diktatury, včetně těch, kteří se dopustili přímo zvěrstev, se po jejím pádu hájí tím, že pouze plnil rozkazy. A plnit rozkazy je přece správné, a není-li to zcela správné, je to alespoň zákonné. Podobná argumentace by však mohla sloužit jako polehčující okolnost pouze u těch, kteří prostě dostali povolávací rozkaz a na jeho základě pak například povel ke střelbě do demonstrantů. Neuposlechneš-li, sám zahyneš, znělo jim v hukotu střelby v uších. Takové lidi lze soudit dost těžko, neboť každý člověk si při tom musí položit otázku, jak by se v podobné situaci zachoval on sám. Nechal by se zastřelit, nebo by – v pudu sebezáchovy – sám vystřelil? Avšak za řadové vojáky by měli nést odpovědnost především jejich nadřízení. Jak vojenští či policejní, tak političtí. Někdo přece dal k oné – v tomto článku hypotetické – střelbě do demonstrantů rozkaz.

Rozkazy nejen dostával, ale i udílel

Ale proč se zde vlastně zabývat nějakými "záklaďáky"? Jan Slezák, dnes ctihodný pražský zastupitel, přece nebyl žádný záklaďák, ale velitel roty Pohotovostního pluku. Rozkazy nejen dostával, ale i udílel. A dostat se na takové místo už vyžadovalo velkou píli, jakož i vědomí, do čeho jde a co za to od režimu očekává. Pohádkám Pavla Přibyla a jemu podobných, že chtěli být hlavně "dobrými poldy", kteří jednou vyřeší ten svůj velký kriminální případ, přece nikdo soudný nemůže věřit. Nevěří jim hlavně Přibylové a spol. – ne, přes všechny ty vtipy o policajtech, takhle hloupí přece nebyli a nejsou.

A takhle hloupý nebyl ani Josef Vondruška, dnes poslanec Poslanecké sněmovny za zcela legální politickou stranu jménem Komunistická strana Čech a Moravy. Vondruška vlastně od listopadu 1989 poslancuje permanentně. V roce 1992 byl zvolen do Federálního shromáždění, loni získal křeslo ve sněmovně za odstoupivší poslankyni Ludmilu Brynychovou, jež přešla na Nejvyšší kontrolní úřad. Letos byl zvolen na prvním místě komunistické kandidátky v Libereckém kraji. Mezitím ale zastával různé funkce v místní samosprávě a v zastupitelstvu Libereckého kraje. Až letos ale vyšla najevo jeho minulost brutálního dozorce v takzvaném Nápravněvýchovném ústavu v Minkovicích, kde doslova týral politické vězně, jmenovitě například Jiřího Gruntoráda, Jiřího Wolfa či Vladimíra Hučína.

"Pracovní norma se rok od roku zvyšovala, až vězni stačili plně automatizovaným strojům! Při práci vězně popoháněli gumovou hadicí jiní otroci. Mnohdy bili i civilní mistři z národního podniku Preciosa! Při vražedné rychlosti se nesmělo chodit ani na záchod, a tak otroci vykonávali potřebu přímo pod sebe na pracovišti. Odměny, povyšování a vyznamenání dostávali bachaři. Čím více práce vězni odvedli, tím větší měli vychovatelé platy a odměny," popsal v článku pro týdeník A2 pracovní podmínky v Minkovicích Jiří Wolf. Když ale političtí vězni vydali po letech svá svědectví o neustálém bití, nesplnitelných pracovních normách, šikaně a tvrdých trestech za naprosté malichernosti, Vondruška se ohradil plněním rozkazů a dodržováním zákonnosti. "Já osobně i drtivá většina příslušníků SNV jsme se k odsouzeným chovali v souladu s tehdy platnými právními předpisy. My jsme je nevytvářeli, my jsme byli povinni vykonávat je a dodržovat," napsal 4. září v Haló novinách. Jenže Josefa Vondrušku usvědčuje ze lži jeho osobní spis samý.

"Je veselé, otevřené, výbušné, kamarádské povahy, někdy však až příliš ctižádostivé. Má velmi dobré studijní schopnosti, což u něj vyvolává v některých případech pocit nedocenění jeho osoby v pracovním zařazení. Při řešení pracovních úkonů, zejména konfliktních situací, se stává nesebekritickým. Jeho ctižádostivou a výbušnou povahu je třeba stále usměrňovat," píše se v Komplexním služebním hodnocení Vondrušky z roku 1977. A v dalších letech se tato evaluace neustále opakuje. Například v posudku z roku 1984: "V jeho jednání se v menší míře vyskytují některé prvky nevyrovnanosti, které pramení z jeho občasné impulzivity a překotnosti v rozhodování, bez dostatečné úvahy. Je ctižádostivý, chce svým přístupem k plnění služebních povinností i mimopracovním zapojením dosáhnout vyššího funkčního zařazení." Což se Vondruškovi daří, neboť je přes neustálé výtky z "netaktičnosti" (tj. z příliš krutého mlácení vězňů) neustále povyšován, byť je občas – pro forma – i kázeňsky trestán. Za "netaktické" zmlácení vězně Kisze v listopadu 1977 mu byl na měsíc snížen plat o 5 procent, avšak hned vzápětí mu byl plat trvale zvýšen o 6,8 procenta! Zde je zřejmé, jak celý systém komunistického vězeňství fungoval v praxi: Tluč, bij, ponižuj, týrej a budeš povýšen. Za případné porušování předpisů dostaneš občas formálně "za ucho", ale – vždyť si rozumíme. A Vondruška, "dlouholetý, třídně uvědomělý a politice KSČ plně oddaný člen strany", projevil v tomto ohledu mimořádnou inteligenci.

"Úkol úspěšně absolvovat VŠ SNB, kam byl vyslán v srpnu 1984, splnil dne 22. 7. 1988 vykonáním státní závěrečné zkoušky. Dne 20. 12. 1988 vykonal rigorózní zkoušku na PF UK Praha. ... Jde o člověka zdravě ctižádostivého, svědomitého a důsledného, s velmi silnou vůlí. To potvrzuje i skutečnost, že ve velmi krátké době po ukončení studia složil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní zkoušky a získal titul doktora práv," uvádí hodnocení majora Josefa Vondrušky z roku 1989. Pak už v jeho spisu mnoho materiálů nenalezneme. Za pozornost však jistě stojí Vondruškova žádost o "prominutí povinnosti uhradit náklady spojené se zvýšením kvalifikace studiem na Vysoké škole SNB Praha" z 15. 1. 1990, podaná v souvislosti s jeho odchodem ze služebního poměru. Titul JUDr., k němuž se doslova promlátil, ale poslanec Vondruška používá dodnes.

Tak je to tedy s našimi plniči rozkazů. A patrně i s většinou ostatních jim podobných, dozorce z nacistických koncentračních táborů nevyjímaje. Opravu jen plnili rozkazy, a často velmi svědomitě, avšak vedla je k tomu především vlastní ctižádost. Věděli, že jejich brutalita bude odměněna, že jim zajistí vytoužené "místo nahoře" či alespoň "o něco výš". Když se brutalita přestala vyplácet, dovedli hbitě přehodit výhybku a začít jednat v rukavičkách. A proniknout i do zastupitelských sborů hlasy občanů, kteří by asi omdlévali, kdyby své současné zastupitele viděli při jejich někdejší "práci". Ale kdo ví. Třeba by strčili hlavu do písku, a třeba by jim někteří i zatleskali...

Josef Mlejnek jr., politolog



Šikanovaní a ponižovaní

Podle oficiálních dokumentů SSNV bylo k 1. lednu 1971 evidováno 285 odsouzených podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona a o deset let později k 1. lednu roku 1981 šlo o 362 odsouzených. Na vězně odsouzeného za "protistátní trestné činy" se bachaři dívali s větším despektem než na vrahy.

Po komunistickém převratu v únoru a rezoluci Informbyra k Jugoslávii v červnu roku 1948 začalo Československo procházet zásadními změnami, které se nevyhnuly ani vězeňství. Byl budován nový společensko-ekonomický řád, jehož nedílnou součástí se stala diktatura jedné strany a jejího aparátu. Na svou ochranu si komunistický režim vytvářel zákony, které měly za úkol tento nově budovaný systém ochránit. Represe se dotkla velké části společnosti: docházelo k masovému zatýkání, mučení při výsleších, násilnému vystěhovávání celých rodin a vykonstruovaným procesům, při nichž byly stovky lidí odsouzeny k smrti a tisíce k mnohaletému pobytu v žalářích a koncentračních táborech.

V průběhu 60. let, přestože se vězeňství nadále řídilo především direktivami ÚV KSČ, došlo uvnitř správy Sboru nápravné výchovy (SNV) i k pozitivním změnám. Mizí duch "třídního" pojetí trestu a nejen v odborných kruzích, ale i uvnitř široké společnosti se objevují snahy a diskuse o nové vymezení funkce vězeňství v české a slovenské společnosti. Na konci roku 1966 zanikl politickovýchovný odbor a zrušena byla funkce zástupce náčelníka pro politickovýchovnou práci. V letech 1966–1968 se zdvojnásobil počet lidí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním ve struktuře SNV. Na druhé straně ale některé oběti politických procesů 50. let byly na svobodu propouštěny až v předvečer tzv. pražského jara (např. profesorka Růžena Vacková). Navíc v čele Správy SNV až do roku 1968 zůstával plk. Oldřich Mejdr, jenž se výrazně podílel na totalitarizaci vězeňství v 50. letech.

V roce 1968 přišla kritika poměrů, jež vevězeňských zařízeních vládly především v 50. letech. Byla zahájena revize politických procesů, rehabilitace a rovněž vzniklo sdružení bývalých politických vězňů K-231. Vzedmutá společenská atmosféra se projevila i ve vězeňském prostředí a vyvrcholila vzpourou vězňů v Minkovicích v dubnu roku 1968 a pokusem o hromadný útěk vězňů v Příbrami o čtyři měsíce později.

Na jaře roku 1968 se součástí Akčního programu stalo převedení Sboru nápravné výchovy a tím i celého vězeňského systému do pravomoci republikových ministerstev spravedlnosti. To se realizovalo až po vpádu okupačních vojsk. Přesunutí SNV na MS však nelze v žádném případě přeceňovat. Na přelomu let 1968–1969 se již větší část příslušníků SNV aktivně hlásí k názoru o nutnosti "konsolidace" poměrů a k návratu vlády pevné ruky KSČ.

Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů např. ve výchovné funkci vězeňství již od počátku 70. let ruku v ruce s nastupující "normalizací" dochází v českých a slovenských věznicích a nápravně výchovných ústavech (NVÚ) k znovuzavedení osvědčených věcí, především funkce izolační a donucovací. Vězeňství normalizační komunistický režim pojímal, podobně jako po únorovém puči v roce 1948, jako nedílnou součást represivních prostředků proti vlastnímu obyvatelstvu. Objevily se také úvahy o návratu vězeňství jako celku do působnosti ministerstva vnitra. Byl obnoven politickovýchovný aparát SNV a opět začala i agenturně operativní činnost.

Na počátku 70. let přišla další vlna politických procesů. Perzekuce 70. let svou masovostí, počtem postižených a délkami trestů nedosáhla úrovně represí 50. let, její oběti však byly nuceny ve vězeňských zařízeních vytrpět řadu příkoří. Vůči politickým vězňům byly zaváděny tvrdší metody zacházení, které vyvrcholily zavedením tzv. politické izolace v roce 1972. O jejich umístění však nerozhodoval soud, ale Správa SNV po dohodě se Státní bezpečností (StB). Tito lidé byli umisťováni např. do věznic v Litoměřicích (Jaroslav Šabata) a v Ostravě (mj. Jiří Lederer) a v nápravně výchovných ústavech (NVÚ) Plzeň (Jan Tesař, Jaroslav Mezník, Milan Hübl, Jaroslav Šabata, Petr Cibulka), Mírov (Petr Uhl, Ivan Jirous), Heřmanice (rovněž Václav Benda, Jiří Dienstbier a Václav Havel). Zajímavé je, že ani správa SNV si nevěděla rady, kam a s kým politické vězně umisťovat. Dobrotu nedělalo jejich společné umístění na jednu celu, ale na druhé straně se neustále vyskytovala obava z "negativního ovlivňování" ostatních vězňů.

Šikana a ponižování

Jiní političtí vězni, kteří se aktivně zapojili do protikomunistické činnosti v průběhu 70. a 80. let a kteří nebyli nejprve tak proslulí, aby se jim brzy po odsouzení věnovala Amnesty International, byli žalářováni v Minkovicích (Jiří Gruntorád, Vladimír Hučín, Petr Cibulka, Jiří Wolf, Pavel Wonka), Ostrově nad Ohří (Jaromír Šavrda), Pardubicích, Příbrami a jinde.

Většina muklů byla umisťována mezi ostatní odsouzené, což však v praxi znamenalo řadu každodenních diskriminačních opatření. V zacházení s politickými vězni se, za mnohdy vydatného přispění dalších vězňů, uplatňovaly metody, které údajně měly dále upevnit disciplínu. Pod záminkou udržování kázně a pořádku se však ve skutečnosti staly nástrojem další šikany, "buzerace" a ponižování. Domoci se vlastních práv, na která i podle tehdejší "socialistické zákonnosti" měl každý vězeň nárok, bylo takřka nemožné. Ani ve vězení tyto osoby neušly sledování. Díky vězeňským bonzákům, odposlechům na celách a cenzurou korespondence se vědělo téměř o každém jejich kroku. Pomocí kolonky "zájmové osoby" v měsíčních svodkách jednotlivých věznic pak byli i nejvyšší představitelé KSČ informováni o chování řady odsouzených disidentů ve vězení, o jejich názorech, postojích apod.: "Ods. ŠABATA Jaroslav pečlivě sleduje denní tisk. Na okrajích si provádí k jednotlivým článkům poznámky. Vnitropolitickou situaci hodnotí tak, že současné politické zřízení spěje ke konci, neboť vše je v rozkladu. Říká, že přijde doba, kdy on získá v našem státě vysoké společenské postavení. Ve svých projevech na cele se staví nepřátelsky k politice KSČ. Velmi pochvalně se vyjadřuje o členech a práci Charty. Říká, že je tam spousta schopných lidí."

Při zkoumání represe v 70. a 80. letech přináší problém již sama definice pojmu politický vězeň. Komunistický právní systém takovou kategorii nechtěl znát a v praxi ji vůbec neuznával. Na vězně odsouzeného za tzv. protistátní trestné činy pracovníci SNV často nazírali s mnohem větším despektem než na vraha.

Příliš jasno do věci nevneslo ani dělení na odsouzené podle I. Hlavy zvláštní části trestního zákona a na ostatní. Nejen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) ústy Petra Uhla v 80. letech upozorňoval na záměrně "gumové", všeobecné formulace jednotlivých paragrafů, umožňující odsoudit kohokoliv za jakýkoliv projev nesouhlasu s totalitním komunistickým režimem, resp. za vykonávání občanských, politických a kulturních práv. V zájmu politické represe bylo možné zneužít celou řadu paragrafů trestního zákona.

Nucené práce

Vězeňský systém totalitního státu byl založen na represivním pojetí práce. Její odmítnutí bylo trestáno kázeňsky i soudním přeřazením do vyšší nápravně výchovné skupiny a nejednou i novým trestním stíháním. Pokud vězeň nesplnil výkonovou normu, často stanovovanou na samé hranici lidských sil, byl kázeňsky trestán – v podobě odnětí výhod (zákaz korespondence, zákaz návštěvy, odejmutí kapesného), popř. umístěním v samovazbě po práci, v horším případě celodenním pobytem v korekci ("díře"). To vše se dělo za nevyhovujících pracovních podmínek.

Samostatnou kapitolu v dějinách československého vězeňství zaujímá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podle svého úvodního prohlášení z dubna 1978 si jako cíl vytkl sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční zlovůle, a dále s těmito případy seznamovat veřejnost. O rok později však dostihla i hlavní představitele VONS pěst komunistické spravedlnosti a Otta Bednářová, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Dana Němcová a Petr Uhl byli Městským soudem v Praze v říjnu roku 1979 odsouzeni k trestům v rozmezí dvou až pěti let.

Přestože se v průběhu 60. let zvyšovaly požadavky na odbornou přípravu a kvalifikaci vězeňského personálu, v průběhu 70. let je tato praxe upozaděna. Ve značné míře je opět upřednostňován "třídní původ" příslušníka Sboru nápravné výchovy. Ani SNV se nevyhnuly čistky na počátku 70. let. Do popředí se na úkor vzdělání, všeobecného rozhledu, psychologické přípravy a dalších důležitých věcí nutných pro výkon služby opět dostává ideologie a loajalita k politice KSČ. Podobně jako u jiných bezpečnostních složek skládal příslušník SNV slib do rukou režimu, jenž pro zachování svého mocenského monopolu omezoval svobodu a lidská práva občanů a k tomu neváhal využít jakýchkoli prostředků.

V rámci SNV docházelo k poměrně velké fluktuaci pracovníků. Teprve od druhé poloviny 70. let je zaznamenáván mírný nárůst pracovníků se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Řada z nich si odbornou kvalifikaci doplňovala tzv. za pochodu při práci. Mnohým z nich cestu ke vzdělání otevřelo členství v KSČ a klientské vazby na komunistický normalizační režim.

Za hranicí vlastních nařízení

Náčelníci vězeňských zařízení, jednotliví dozorci a pracovníci Oddělení vnitřní ochrany, podobně jako příslušníci StB a další lidé ve službách KSČ, se pohybovali na pomezí, a jak vypovídají političtí vězni, často i za pomezím toho, co bylo výslovně zakázáno i komunistickým právem. Všemocná komunistická strana chtěla svého "třídního nepřítele" přinutit ke kapitulaci, fyzicky a psychicky vyčerpat a zlomit jej. Ruku v ruce s tím měl být u vězněného vyvolán pocit vlastního selhání, často naprosto iracionální, ve snaze donutit ho k zastavení veškerých aktivit po jeho návratu z vězení. Období druhé poloviny 80. let je charakterizováno protichůdnými trendy: jsou zde snahy opětovně kriminalizovat činnost zastánců lidských práv, za použití celé škály různorodých prostředků je izolovat a omezovat jejich vliv ve společnosti. Na druhé straně i vnitropolitický vývoj v ČSSR je stále výrazněji ovlivňován mezinárodněpolitickou situací.

Po událostech v listopadu roku 1989 vyhlásil nový prezident Václav Havel k 1. lednu 1990 rozsáhlou amnestii. Ve všech svých důsledcích se dotkla přibližně 23 tisíc osob – dvě třetiny z nich byly propuštěny, zbytku byl trest zkrácen či zmírněn. Po nastolení demokratického režimu bylo nutno prověřit příslušníky SNV, protože demokratizovat a humanizovat vězeňství nebylo možné s ideologicky indoktrinovanými zaměstnanci, kteří nesli odpovědnost za minulá příkoří. Ještě předtím však odešlo několik desítek nejvíce zprofanovaných osob. Dále dobrovolně z různých osobních důvodů zvolilo odchod asi 1000 zaměstnanců SNV. Od června roku 1990 probíhaly prověrky příslušníků SNV, na generálním ředitelství SNV pracovala Ústřední prověrková komise a v 35 vězeňských zařízeních působily místní prověrkové komise. Podle advokáta Milana Hulíka, jenž převzal post předsedy Ústřední prověrkové komise po Petru Uhlovi, z celkového počtu 5500 příslušníků SNV nebylo prověřeno něco přes 400 osob.

Další lidé mohli sice v SNV (přejmenované od 1. ledna 1993 na Vězeňskou službu) dále pracovat na řadových pozicích především z důvodu nedostatku zaměstnanců, ale byl jim zastaven další služební postup s tím, že z řad SNV, resp. VS, odejdou v další vlně a po nástupu nových příslušníků nezkompromitovaných vlastní minulostí. To byl případ mj. Petra Ibla, někdejšího náměstka ministra vnitra a někdejšího předsedy poslaneckého klubu ČSSD, či Václava Jakubíka, bývalého náměstka policejního prezidenta za ministrování Stanislava Grosse.

Případ JUDr. Josefa Vondrušky, bývalého bachaře, později vychovatele v NVÚ Minkovice a současného poslance za KSČM, je pouze dalším dokladem toho, že podobně jako se na veřejnosti vede diskuse o bývalé Státní bezpečnosti a jejích přisluhovačích, sedmnáct let po návratu ke svobodě by bylo záhodno otevřít debatu na podobné téma i o československém vězeňství let 1948–1989 a lidech v něm sloužících komunistické ideologii.

Tomáš Bursík, historik, doktorand v Ústavu českých dějin FF UK a dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.



Hranice zdánlivé všemocnosti

Státní bezpečnost v 70. a 80. letech nebyla pouhým souborem polovzdělanců, kteří si hráli na hodného a zlého, šťourali se lidem v soukromí, sledovali je a odposlouchávali a občas někoho zmlátili, pálili při výslechu cigaretou či odvezli v noci za Prahu. Podstatu jejího systému tvořila důležitá idea: nikoli pár disidentů, ale celá společnost je potenciálním nepřítelem socialismu. Nepsaná normalizační smlouva s občany, umožňující výměnu pokojného osobního života za lhostejnost k veřejnému dění, nemusela platit navždy. Atmosféra strachu měla toto nebezpečí eliminovat. Strachu, založeného na zdání totální moci politické policie nad osudem každého člověka.

Stačilo zvednout telefon, a bylo po dobrém zaměstnání, dítě se nedostalo na školu či propadla výjezdní doložka k cestě za příbuznými. Nikomu nelze vyčítat, že se bál, každý má práh citlivosti jinde a strach je prostě strach. Ke zdání všemocnosti patřila rozsáhlá síť agentů a přímých udavačů od domovních důvěrníků a předsedů uličních výborů až po pomocníky VB a příslušníky Lidových milicí.

Navzdory tomu všemu existovala solidarita mezi lidmi, a to nejen mezi přímo pronásledovanými. Dělal jsem topiče v jedné hospodě, v níž vařili synové estébáka, který měl na starosti naši rodinu. Jednou mi poslali vzkaz, že jejich otec ráno říkal, že v noci nepřijde domů. Tak jsme uklidili, co jsme mohli, a skutečně nad úsvitem jedno dlouhé zazvonění, pak rozkopnuté dveře a začala domovní prohlídka, kterou vedl zmíněný příslušník. Domovní prohlídky vůbec byly časté a hnusné. Většinou končily uvězněním některého člena rodiny. Formálně při nich asistovala tzv. nezúčastněná osoba, většinou některý ze sousedů. Při jedné z nich jsem tašku s různými dokumenty strčil pod židli, na níž seděla naše sousedka. Věděla o tom. Když tašku estébáci zaregistrovali a chtěli otevřít, řekla, že patří jí, a tím zachránila její obsah. Druhý den nám ji vrátila. Zdání všemocnosti je sice někdy skutečnější než moc samotná, ale jsou chvíle, kdy to přestane fungovat. A toho se oni vlastně báli. Věděli proč.

Jan Ruml, právník, bývalý ministr vnitra; ve vyšetřovací vazbě od května 1981 do dubna 1982



Cigarety, kartáček a humor ssebou

Neznám věznění "na lágru" po odsouzení. Odseděla jsem si "jen" sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni a ve vězeňské nemocnici na Pankráci a nepočítaně "osmačtyřicítek", tedy zadržení na 48 hodin. To mohlo potkat kohokoliv, koho StB sebrala v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Nejčastější bylo zadržení při obvyklých aktivitách, v mém případě při schůzkách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za který jsem také byla v roce 1979 v oné vazbě.

Tehdy nás několik méně známých po odsouzení šesti nejznámějších členů prostě po sedmi měsících propustili z vazby s tím, že obvinění z podvracení republiky trvá dál. Bylo proto zvlášť nepříjemné, když mě pak za činnost ve VONS právě na takové schůzce sebrali a nechali dva dny v cele předběžného zadržení přemýšlet, jestli odtud vyjdu dřív než za tři až deset let. Protože jsem takto běhala po svobodě s obviněním za podvracení republiky nakonec celých deset let až do prosince 1989, časem mi otrnulo a představa, že už jsem za těmi mřížemi zase jaksi napořád, vybledla. Nelenili mi to připomenout, když mne jednou v takové situaci místo očekávaného propuštění po dvou dnech odvezli domů na domovní prohlídku, jež skončila až pozdě večer, a pak jsem druhý den měla přijet na další výslech rovnou do Ruzyně.

Neustálá možnost skončit kdykoliv a při jakékoliv činnosti v kriminále byla dost stresující, ale i s tím se člověk naučí žít. Čelit se tomu dalo jen návykem neodcházet z domu bez zásoby cigaret, kartáčku na zuby, potřebných léků a občanského průkazu ani pro chleba do krámu na rohu a především humorem. Celkem věznění považuji za školu života (ne že bych si přála postgraduální studium) a hlavně humoru, bez nějž se to nedá přežít. Otázkou zůstává, jaké stopy to zanechá na zdraví. Celou dobu jsem vězení snášela dobře, či si to aspoň myslela, ale pak se velmi razantně ozvala štítná žláza a bylo zle, neboť mi ji ještě zanedbali.

Nemohu si odpustit podstatnou zkušenost a dokonce vůbec první, kterou dodnes nechápu a obávám se, ani nemohu odpustit. Když mne po domovní prohlídce v roce 1979 odváděli na tři až deset let do vězení, zapečetili v mém bytě před mýma očima i mého malého domácího mazlíčka, rozkošného malého králíčka Barborku. Přes mé udivené a pak i velmi rozhořčené protesty, že nic neudělala a oni nemají právo ji odsuzovat k smrti hladem. Oni to udělali.

Jarmila Bělíková, psycholožka; sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě v roce 1979

0