Konfederace polepšených vězňů u soudu znovu prohrála

Konfederace polepšených vězňů u soudu znovu prohrála

Ilustrační foto: vrátka do BIS.

Včera vyhlášeným rozsudkem vyhověl Obvodní soud pro Prahu 2 bývalému politickému vězni, plukovníku letectva v. v. Josefu Hejtmánkovi, a vyslovil, že usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o jeho vyloučení z Rady KPV je v rozporu se stanovami KPV, a proto je neplatné (tisková zpráva).

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy se KPV dostala do sporu se svým členem: připomeňme, že stejně jako J. Hejtmánek byl "vyloučen" další její člen, František Přeslička z Přerova, a několika dalším členům se vedení KPV rozhodlo členství pozastavit, bez ohledu na to, že stanovy tohoto spolku nic podobného neumožňují: pozastavené členství má jedině a pouze ten člen KPV, který byl vyloučen rozhodnutím pobočky a proti tomuto rozhodnutí se odvolal, a trvá pouze do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto příslušným smírčím orgánem Konfederace.

Příčina všech sporů uvnitř KPV je jednoduchá, a typicky postkomunistická; členskou základnu KPV tvoří v zásadě dvě skupiny politických vězňů: za prvé ti, kteří byli komunistickým režimem pronásledováni až do r. 1989, a nemohli proto studovat ani pracovat v jiných než dělnických profesích, a pak lidé, kteří byli sice v 50. letech vězněni, ale za Husáka se "polepšili" a i když neměli takový příděl práv jako ostatní, mohli pracovat v úřednických nebo odborných profesích a v rámci svých – někdejším "škraloupem" omezených – možností udělat v době normalisace karieru.

Když se tyto dvě skupiny setkaly v 90. letech v Konfederaci, je celkem pochopitelné, že zvítězili ti flexibilnější a kvalifikovanější, tedy "polepšení", a postupně vedení organisace zcela ovládli.

Typickým představitelem této skupiny je místopředseda KPV Jiří Málek: typický bezcharakterní karierista, který byl pro osobní výhody ochoten obětovat jakékoli ideály – přirozeně, pokud je kdy měl. J. Málkovi jsme na tomto blogu věnovali samostatný článek, kde jsme jeho normalisační eskapády popsali, myslím, dosti barvitě, včetně odkazů na listinné důkazy.

Další napravenou vězeňkyní je předsedkyně Konfederace Naděžda Kavalírová, žena, která po svém polepšení pracovala na komunistickém ministerstvu a jak si v době normalisace počínala, dosvědčuje její přihláška do bytového družstva; s. Kavalírová tehdy osvědčila politickou angažovanost, za kterou by se nemusel stydět kandidát vstupu do Strany.

Mezi "polepšenými" a "nepolepšenými" politickými vězni existoval po dlouhou dobu smír, jehož základem bylo, že ti druzí nechávali těm prvním, méně početným, ale administrativně neporovnatelně obratnějším, volnou ruku ve všem, co se běžného provozu organisace týkalo, a pouze sporadicky kontrolovali jejich počínání.

Ke krisi tohoto systému došlo v r. 2001, kdy sociální demokracií ovládaná policie a justice zahájila tažení proti Vladimíru Hučínovi, hrdinovi III. odboje, který měl mezi členy KPV velmi silné postavení a podporu. Tato akce nebyla vůbec realisovatelná bez toho, že by Konfederace byla napřed neutralisována nebo – uplacena. Jinak hrozilo, že bývalí političtí vězni, obrazně řečeno, "vyjdou do ulic" a vyvolají takové hnutí odporu, že Hučínovo trestní stíhání – jež se nakonec stejně ukázalo jako obrovská blamáž – zmaří.

Bezpečnostní informační služba (BIS) se proto spojila s "polepšenými", tzn. s vedením Konfederace, a našla s nimi rychle společnou řeč. Motivace byla positivní i negativní: na vedení se ze svazků StB leccos vědělo, a za příslib spolupráce při Hučínově persekuci dostala KPV tučnou výslužku: především několikanásobné zvýšení ročního příspěvku ze státního rozpočtu, a také slib nových funkcí a dalších státních vyznamenání pro lidi z vedení Konfederace.

BIS dodržela, co slíbila, a slib dodrželi i "polepšení" političtí vězni: Hučín zůstal ve vazbě, aniž by proti tomu kdokoli z KPV pozvedl hlas, a, abychom jmenovali jen jednu "odměnu za mlčení", která byla KPV za spolupráci poskytnuta, předsedkyně KPV Kavalírová se stala předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, což je, vzhledem k materiálům, které o ní archivy vydaly, čirým výsměchem všem, kteří v 70. a 80. letech její privilegia neměli a byli komunistickým režimem skutečně pronásledováni.

Jenže čas se nezastavil a padla jak vláda ČSSD, tak nesmyslná obvinění, která vyšetřovatelé na Hučína vyfabrikovali, a čas zúčtování tak nastal i v Konfederaci.

Mlčící většina sice stála dál za Kavalírovou a jejím BIS-positivním vedením, ale objevila se celá řada "disidentů", kteří žádali vysvětlení: např. František Zahrádka, Josef Hejtmánek, František Přeslička, a z lidí mimo KPV např. Jan Šinágl, Girolamo Giormani a Zbyněk Horváth. V Konfederaci vypuklo cosi jako občanská válka, která trvá dodnes.

Vedení [KPV] využívá pasivity (a stáří) členské základny a pokouší se odpor umlčet serií vylučování a pozastavování členství, avšak tyto snahy nemohou slavit dlouhodobý úspěch, neboť stanovy KPV jsou založeny na principu primátu poboček nad vedením a soudy sice pracují pomalu, ale budou postupně dávat za pravdu disidentům a rušit další a další nezákonná rozhodnutí vedení KPV.

Nakonec věci musejí dojít do stavu, kdy jedna strana zvítězí: buď budou lidé odpovědní za Hučínovu persekuci (resp. její toleranci) z vedení KPV odstraněni, nebo budou z KPV vytěsněni Hučínovi příznivci.

"Polepšení" mají dostatek představivosti, aby si dokázali spočítat, jak dopadnou soudní spory s "disidenty", a připravili proto náhradní variantu: rozhodli se Konfederaci zrušit a její majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, nad kterým mají v současné době plnou kontrolu a z jehož správy neskládají nikomu účty, potajmu rozdělit mezi sebe – neboli, řečeno soudobou frasí, Konfederaci vytunelovat. Nechali už odhlasovat změnu stanov, která snížila quorum potřebné pro toto rozhodnutí, a založili cosi jako likvidační komisi.

Zda tento pokus skončí úspěchem, není dosud jisté, ale pokud se tak stane, bude to pro postkomunistickou dobu nadmíru symptomatické: největší polistopadová organisace bývalých politických vězňů zanikne tím, že její majetek bude rozkraden samotnými "mukly".

Tomáš Pecina, "Slepecká hůl 12.1.2011

0