Varování před ústeckým ředitelem PČR plk. Tomášem Landsfelde​m

Zaujala mne v médiích zpráva o ústeckém řediteli PČR plk. Tomáši LandsfeldoviTomáš Landsfeld u kterého bylo zjištěno požití alkoholu při řízení automobilu.

Jde o policistu, který v r. 2001 byl členem speciálního týmu "Výbuch" a jako takový prováděl v mém bytě domovní prohlídku, při které docházelo ke krádeži dokumentů a dalších věcí, prokazující spolupráci konkrétních osob se složkami StB a KSČ.

Policista Tomáš Landsfeld v té době organizoval ovlivňování svědků a instaloval odposlouchávací zařízení na tělo osoby, která měla vyprovokovat mé obvinění z provádění bombových útoků. Vše bylo součástí zpravodajské hry s cílem mne odstranit z BIS a uvěznit. Při domovní prohlídce v mém bytě se policista Tomáš Landsfeld opakovaně dopouštěl ničení mnoha dalších věcí.

Myslím si, že by veřejnost měla vědět kdo je ředitel PČR v Ústní nad Labem plk.Tomáš Landsfeld. Na jmenovaného policistu jsem již upozorňoval na svých stránkách před lety.

Vladimír Hučín, 3.6.2014

Ústecký krajský policejní šéf pil na jižní Moravě, pak řídil a nadýchal
"Na jižní Moravě se takové věci stávají. Před jízdou jsem nepil, ale znáte to, zbytkový alkohol. Jsem si jistý, že to bude maximálně přestupek, který bude řešit policejní prezident"
Tomáš Landsfeld



Připomeňme si: Kauza Vladimír Hučín

Na předlistopadové praktiky policejních vyšetřovatelů pracujících na politickou objednávku doplatil nepohodlný důstojník BIS Vladimír Hučín. Jeho kauzu lze bez nadsázky nazvat svinstvem srovnatelným jen s kauzou zabitého Pavla Wonky soudkyní Horváthovou.

Je pozoruhodné jak se v tomto případu prolínala komunistická minulost současných policejních špiček, jejich vazby a známosti, jejich společný pocit ohrožení a hlavně třídní nenávist v niž byli po léta vychováváni. Boj proti odpůrcům socializmu pro ně ještě neskončil.

Wonkův bratr, který si nedal pokoj a poukazoval na minulost soudců dostal co proto, pár jemu podobných skončilo také v kriminálu. Disidenti jejich bývalí třídní nepřátelé byli úspěšně odstaveni od moci, ale Hučín byl jako veš v kožichu. Stále štípal, pátral, otravoval, hrozil, ale hlavně se blížil k odhalení prorůstání bývalých komunistických struktur do současného establischmentu, do něhož nepochybně patří i vysocí policejní funkcionáři, kteří přežili všechno to demokratické kvašení v klidu a pokoji až do dnešních dnů. Nechci tvrdit, že tito lidé by měli být, pověšeni, nebo zavřeni podobně jako to dělali oni, ale i ti nejpoctivější z nich, kteří se ničím neprovinili a za socializmu prý dělali jen poctivě svou práci, mají hluboko uvnitř zažraný pocit ohrožení, pramenící z faktu, že dělali špinavou práci pro okupanty a že s nimi většina slušné společnosti opovrhuje. Hučín ukazoval na jejich minulost i současnost, byl jejich špatným svědomím a proto se jej pokusili dehonestovat, posléze i zavřít.

Devatenáctiletý Vladimír Hučín nosil delší vlasy a to se v roce 1971 (normalizace) považovalo za opičení se po západu. A co bylo ze západu bylo čertovo (protisocialistické). Nic netušící si zašel koupit do přerovské restaurace Kofolu v době, kdy se tam konala alkoholová schůze místních milicionářů ( komunisté, zvláštní podskupina, která byla zařazena do dobrovolných ozbrojených složek KSČ. Podobně jako v Hitlerově Německu SA tvořili milicionáři údernou pěst strany. Vztahuje se na ně lustrační zákon, dodnes jsou ve vedení ministerstev a důležitých polostátních podniků) a prý na jejich adresu řekl cosi hanlivého.

Z historických pramenů se více nedovíme, pominete-li tendenčně upravené protokoly tehdejší policie. Opilí milicionáři se na mladíka vrhli, dali mu pár facek a aby ho ještě ponížili vrazili mu hlavu do záchodové mísy a spláchli. Náramná legrace. Protože se tento incident rychle roznesl po Přerově, následovalo obvinění a soud. Ne však s útočníky, ale s napadeným. Hučín si tehdy uvědomil, že toto není spravedlivý stát, jak mu to od útlého dětství vtloukali do hlavy a že proti komunistickému pořádku musí bojovat a ne se jen sklánět jako většina z nás. Bojoval tak jak uměl a jak pokládal za správné. Z dnešního pohledu to byl naivní odpor, mohl to být i teror, ale komunistický režim své občany rovněž terorizoval a policisté, vojáci a milicionáři byli ozbrojení teroristé. Někteří odvážní bojovali slovem, on výbušninami. Nedělal útoky proti lidem, ale proti symbolům totalitní moci. Odpaloval komunistické nástěnky, kterými bylo poseto každé sídliště, vyráběl a šířil protikomunistické letáky.

Brzy byl odhalen a odsouzen za nedovolené ozbrojování. Odpykal si trest v kriminálu a rok po propuštění tam šel znovu, protože provedl výbuch u domu agenta StB a KGB Antonína Mikeše. Dostal dva a půl roku a odseděl si je v Minkovicích. Dobu strávenou ve vězení využil k posilování své tělesné kondice, věřil že i na tento způsob boje jednou dojde. Za komunistů bylo známé rčení, které platí dodnes " zavřít mohou, pustit musí" a tak i Hučína museli propustit. Poté sice již nevyhazoval do povětří socialistické symboly, ale začal proti komunistům pracovat jinak. Sbírat informace o nezákonnostech, které páchali hodní hoši s rudou knížkou a postupně si vytvářel soukromý archiv. To bylo pro dřívější a hlavně pak pro dnešní komunistické mocipány mnohem nebezpečnější.

V době, kdy se lidé opájeli vítězstvím ze sametové revoluce Hučín tušil, že sametovost je šitá na míru komunistům, estébákům, milicionářům a všelijaké té havěti, která se dříve vyhřívala na výsluní moci. Všichni tehdy věděli, že komunisté a estébáci ničí archivy (dodnes za to nikdo nestanul před soudem), milicionáři ukrývali zbraně a čekali na svou příležitost. Zatímco my jsme jen nadávali a byli pobouřeni, on jednal. Přepadl auto ve kterém komunisté převáželi archiv přerovského okresního výboru KSČ ( z dnešního pohledu to byla loupež) a zabavil ho. Jako předseda Občanských komisí prověřující předlistopadovou činnost policistů a estébáků se dostal k dalším důležitým informacím a dokumentům, které obohatily jeho soukromý archiv.

V porevolučním nadšení byl přijat ke kontrarozvědce (BIS), kde měl za úkol monitorovat levicové extrémisty. BIS byla a dodnes je prolezlá "profesionály" z minulé doby a možná už tehdy jej zaměstnali hlavně proto, aby ho měli pod kontrolou a svázali pavučinou utajení a mlčenlivosti. Idealisty však nelze koupit a nelze s nimi bojovat a pokud ano, takovou válku nelze vyhrát, lze vyhrát jen bitvu.

V březnu 2001 byl Hučín na stopě rozsáhlému spiknutí levicových extrémistů (bývalí komunisté pro které byla současná KSČM příliš měkká) seskupených kolem bývalého dlouholetého agenta StB Ludvíka Zifčáka. Těm se totiž zdálo, že se demokratický vývoj v Čechách ubírá příliš rychle kupředu a proto se rozhodli realizovat akce, které by vystrašily občany a destabilizovaly bezpečnostní situaci. Usoudili, že to bude fungovat jako za totality. StB například v roce 1988 provedla výbuch v prostorách atria ústeckého KNV. Komunisté pak tvrdili, že to byl útok protisocialistických sil a následovala série pendrekových zákonů. Podobnou sérií výbuchů chtěli komunističtí extrémisté přimět vládu ke schválení přísnějších zákonů směřujících k potlačení občanských svobod. Teroristé napojeni na policejní důstojníky ze severní Moravy použili záměrně stejnou taktiku jako kdysi Hučín. V Přerově došlo k sérií výbuchů, naštěstí nebyl nikdo zraněn, ale i tak vyvolaly poměrně značnou odezvu sdělovacích prostředků i veřejnosti.

První výbuch nastal před budovou Okresního soudu v Přerově v roce 1998 ( tehdy se Hučín neúspěšně soudil o svou rehabilitaci), následovaly exploze před místním museem ( únor 1999), policejní stanicí (březen1999) a v prosinci 1999 před pobočkou Konfederace politických vězňů. Sérii explozí skončila v únoru 2001 před trafikou v Přerově.

Policie dodnes neobjasnila kdo výbuchy provedl ani kdo je organizoval. Byl sice sestaven zvláštní tým Výbuch ve kterém prý pracovali nejlepší odborníci pod vedením plukovníka Jiřího Piščolka (odsloužil 15 let ve službách komunistické bezpečnosti), avšak kvůli různým zájmům uvnitř policejního týmu se k žádným výsledkům nemohl dopátrat. V roce 2000 byl do týmu povolán z BIS Vladimír Hučín, aby pomohl svými kontakty s agenty nasazenými v Zifčákově bandě. To se mu stalo osudné. Díky jeho informacím sice tým Výbuch pomalu rozkrýval pozadí a blížil se k organizátorům, avšak levicoví extrémisté měli také své informátory z řad policistů a dokonce je měli v samotném týmu Výbuch. Těm se podařilo Hučínovy informace zlehčovat a odvádět šetření na slepou kolej. Jenže Hučín začal poukazovat na podivné úniky informací a některé podezřelé vazby policistů s podsvětím. Vazby policistů s podsvětím se zpravidla těžko dokazují. Obvinění policisté nepopírají, že se stýkají s kriminálními živly, ale obvykle to vysvětlují běžnými kontakty v rámci své práce. Kriminalisté totiž bez informací od různých práskačů nevyšetří ani krádež kola a rozpoznat kdy policista jedná se zločincem v rámci vyšetřování a kdy ve vlastním zájmu, je opravdu obtížné.

Většina inscenovaných obvinění a následných soudních procesů na politickou objednávku má vždy stejný scénář, který v budoucnu mohou použít na kohokoliv z nás. Je mnohokrát vyzkoušený, osvědčený a není proti němu prakticky žádná obrana. Politické procesy a inscenovaná obvinění mají u nás dlouholetou tradici. Počátky policejního státu se u nás systematicky budují od roku 1948 a stále se zdokonalují. K částečnému útlumu došlo jen v první polovině devadesátých let, ale dnes se zas plně projevuje kontinuita policejních praktik z osmdesátých let minulého století. První fáze policejní šikany prostě musíte přežít s co možná nejmenší újmou na zdraví tělesném i duševním. Vaše šance může přijít až v samotném soudním líčení. Musíte mít ale štěstí, že váš případ bude projednávat soudce, který je mladší a počátky jeho kariéry nesahají za rok 1990.

Vzhledem k tomu, že obvinění Hučína, vazba a následný soud je pro poměry v našem právním státu do značné míry signifikantní, pokusím se popsat jednotlivé fáze podrobněji.

Na počátku první fáze jsou "náhodné" úniky informací z tak zvaně důvěryhodných zdrojů. Novináři je tají, ale všichni vědí, že tyto informace šíří samotní policisté. Někdy po dohodě s nařízeným, jindy z vlastní iniciativy za kterou si nechají zaplatit. Bez úzkých vazeb s novináři napracuje žádné policejní ředitelství. V některých případech jsou policejní novináři přímo policejními agenty a v tom propletenci zájmů se už ani nepozná kdo koho řídí, či uplácí. O Hučínovi toho napsal snad nejvíc Michal Šverdík z MF DNES: "Agent Hučín : hrdina, nebo spíše terorista?".Vždy píše v duchu oficiálního policejního názoru a nikdy nezapochybuje o tom, že by směr vyšetřování mohl být i jiný. Podobně psala svá moudra i prominentní policejní novinářka Sabina Slonková : " Být v tajné službě vyžaduje loajalitu", či Tomáš Hořejší z LN : "Hučína zatkli kvůli výbuchům v Přerově".

I jejich vinou byla veřejnost krmena nepravdivými informacemi téměř pět let. Podle sociologických průzkumů lidé nejvíce věří informacím v tisku (70%) Nevím jak si to novináři zasloužili, ale asi je to tím, že rčení "co je psáno to je ráno" máme zažrané pod kůží ještě z dob Rakousko-Uherské monarchie, kdy měl úřední dokument svou váhu.

Rudému Právu věřilo svého času dokonce 90% čtenářů. Byla to vlastně povinná četba a přesto jí lidé věřili a dokonce ho někteří lidé čtou i dnes - a zase mu věří.

Cílená policejní desinformace se projevuje i tak, že při zatýkání nesmějí chybět televizní štáby, které se o váš obraz zločince rádi postarají. Naopak u kauz, které se týkají samotných policistů, státních zástupců, či vládních politiků panuje přísné informační embargo a veřejnost se některé informace nedoví nikdy. Zkuste si jen porovnat lavinu informací o kauzách opozičních politiků a mlčení kolem kauzy Unipetrol premiérova poradce Doležala, či praní špinavých peněz poslancem vládní strany Michalem Krausem.

Po sérii článků, které spekulovaly s podobností přerovských výbuchů s výbuchy, které v sedmdesátých letech prováděl Hučín, následovalo Hučínovo odvolání z týmu Výbuch. Estébácký konfident Zifčák ( nikdy nebyl odsouzen) slavil první triumf. Šetření proti němu se zastavilo a naopak se obrátilo proti lovci.

Jenže Hučín dělal potíže dál, například tím, že neustále zveřejňoval informace o ovládání policejních a státních struktur "odborníky" s totalitní minulostí.

Z tohoto důvodu byl sestaven zvláštní vyšetřovací tým odborníků, který měl vyšetřit jeho údajné zločiny. Plukovník Pščolka se tvářil seriózně a v rozhovorech pro své novináře sice žádný relevantní důkaz nepředložil s odvoláním, že by to odporovalo zásadám kriminalistické práce, zato však vůbec nešetřil nepodloženým obviňováním Hučína, který podle jeho slov všechny výbuchy organizoval sám. Pro pochopení myšlenkových kotrmelců pana plukovníka budu raději citovat : " Hučín informace (rozuměj - informace o levicových extrémistech a jejich napojení na policii) podsouval sdělovacím prostředkům buď přímo nebo zprostředkovaně ( rozuměj pracoval stejně jako my). V podstatě to vše vychází z jeho povahy a způsobu uvažování. Osobně si myslím, že hlavním motivem veškerého jednání včetně mediálního vystupování , nebyl jím zdůrazňovaný boj proti komunistům, ale výhradně jeho egocentrizmus, ješitnost a jeho nezřízená touha být hrdinou za každou cenu. Důsledkem toho všeho bylo, že Hučín lhal všem, svému zaměstnavateli - BIS, novinářům a také svým přátelům z Konfederace politických vězňů. Stylizuje se do role jediného spravedlivého, jediného bojovníka za správnou věc, hrdiny."

Tedy kdybych nevěděl, že plukovník Pščolka je doktorem ze Sorbony ve Vokovicích a absolventem komunistické Policejní akademie, určitě bych nabyl dojmu, že je přinejmenším doktorem psychologie.

Naproti tomu bývalý šéf BIS Stanislav Devátý neváhal použít jinou interpretaci honu na Hučína když srovnával nápadně stejný postup policie, jako v případu jiného důstojníka BIS Hrubanta, který si dovolil odhalit vazby špiček BIS na politiky ČSSD. Kauzu Hrubanta i Hučína totiž vyrobil stejný policejní odbor pro boj s organizovaným zločinem (plukovník Kubice) a dokonce v obou "vyšetřovacích" týmech pracovali stejní lidé. Bohužel tento hlas byl naprosto ojedinělý a dokonce i poslanci z parlamentní komise pro kontrolu BIS Cyril Svoboda KDU-ČSL, František Ondruš a Jan Klas (ODS) (dokonce prohlásil, že byly nalezeny velice závažné důkazy, které by mohly vést k dalším obviněním) či Petr Nečas (ODS) z branně bezpečnostního výboru nepostřehli, nebo podcenili nebezpečí narůstající moci policejních složek, která pozvolna mění demokratický stát v policejní, a přerovských policistů vyšetřujících Hučína se opakovaně zastávali. Svůj omyl si začali uvědomovat až o tři roky později, kdy policejní zvůle sáhla i do jejich řad ( kauza podvodníka Kořistky, obvinění poslance Doležala, či inscenované obvinění kladenského primátora Volfa)

Začala válka s Hučínem. Souběžně probíhaly dvě bitvy. První vedl sám Hučín o rehabilitaci za svá odsouzení socialistickou justicí. Vycházel přitom z jednoduchého postulátu : jestliže byl komunistický režim zákonem označen za protiprávní, nemohl být boj proti zločincům současně trestným činem. To je ovšem v podmínkách naší postsocialistické justice těžký úkol, když o případné rehabilitaci mohou rozhodovat i soudci s totalitní minulostí. Pro ně je to problém osobní. Vysoudit rehabilitaci za útoky proti komunistům se zbraní je těžké dvojnásob. Naše společnost se dodnes nevyrovnala s ozbrojeným bojem bratrů Mřínů. Mnohem jednodušší to mají udavači ve službách StB, kterým soudci v "lustračních" procesech přisuzují občanskou bezúhonnost jako na běžícím pásu.

Druhou bitvu , která je i druhou fází klasické policejní manipulace rozehrála BIS ruku v ruce s Policejním prezídiem. Hučínův nadřízený z BIS mu dal rozkazem, aby mu předal seznam jmen agentů, kteří mu poskytovali informace.Hučín věděl, že by to bylo k těmto lidem nekorektní a hlavně nebezpečné vzhledem k poměrům, které v BIS panovaly. Mohly být ohroženy i jejich životy. Rozkaz odmítl splnit a dostal okamžitou výpověď. Během několika hodin musel vyklidit svou kancelář, vrátit služební zbraň i průkaz. Sotva opustil budovu BIS v Přerově bylo proti němu vzneseno obvinění podle § 274 tr.zákona - neuposlechnutí rozkazu, a hon mohl začít. Policejní vyšetřovatel Martin Hádek, státní zástupkyně Šromová i soudkyně Richterová pracovali obdivuhodně rychle. Osmého března 2001, necelý týden po hodinové výpovědi vtrhlo třicet policistů do Hučínova bytu a zahájilo domovní prohlídku. Hledali cokoliv, co by poskytlo legitimitu pro další obvinění a účelovou vazbu. Těsně před prohlídkou totiž policie veřejně vyslovila podezření, že Hučín organizoval výbuchy v Přerově. Soud jejich podezření, které nebylo ničím doloženo akceptoval a prohlídku povolil.

Teprve po půl roce vyšlo najevo, že prohlídka byla nezákonná. Policisté příkaz k domovní prohlídce nepřinesli a matce zatčeného zpravodajce nepředložili. Potřebná povolení byla narychlo spíchnutá až dodatečně. Stejně tak vznikly pochybnosti nad povolením odposlechů. Teprve na stížnost Hučínova advokáta Milana Hulíka se Inspekce ministra vnitra musela zabývat těmito nestandardními kroky Severomoravských policistů. Inspekce šetřila, šetřila a nakonec konstatovala, že policisté sice pochybili, ale zákon neporušili a jejich "pochybení" jsou jen přestupky, které jsou navíc promlčeny. Co tedy porušili, když ne trestní řád, mi není jasné. Z toho plyne, že nedodržení trestného řádu policisty, není trestné a není to ani zneužití pravomocí veřejného činitele.

Okresní státní zástupkyně Lenka Šromová, která je za tento postup odpovědná, okamžitě běžela za novináři a ujišťovala veřejnost, že to nevadí a že jen soud může rozhodnout o tom které důkazy příjme a které nikoliv (což je zvrácený názor a vlastně legitimizuje nezákonné domovní prohlídky a odposlechy). A politici i novináři, opět nic. Jenže ať říkala Šromová co chtěla, pro Hučínovu obhajobu to bylo první malé vítězství.

Domovní prohlídku vedl sám šéf zvláštního útvaru vyšetřovatelů Martin Hádek. K matce zatčeného Hučína se choval velmi korektně a i ostatní detektivové se během čtrnáctihodinové prohlídky snažili chovat slušně a s pochopením. To je jedna z taktických policejních variant zvláště v případech, kdy jednají protizákonně. Nicméně samotná délka prohlídky naznačila, že potřebné důkazy se nedařilo najít. Detektivové dokonce bez povolení prohledali i nedaleký židovský hřbitov, který je veřejně přístupný a s Hučínovým bydlištěm nemá nic společného.

Z prohlídky si nakonec odnesli blíže nespecifikované listiny, dvě malorážky, které měl u paní Hučínové v úschově její známý a místo avizovaných výbušnin osm rozbušek, které mohou odpálit tak nanejvýš krabici od bot. I to však policii stačilo k dalším šesti obviněním - zneužití pravomoci veřejného činitele, nedovoleného ozbrojování, šíření poplašné zprávy, podvodu a ohrožování utajovaných skutečností. Okresní státní zástupkyně Lanka Šromová na základě těchto obvinění usoudila, že by Hučín mohl být na svobodě nebezpečný a mařit vyšetřování ovlivňováním svědků a požadovala vazbu. Je snad zbytečné připomínat, absurdnost tohoto rozhodnutí a poukazovat na případy vrahů,či mnohamiliónových podvodníků, kteří chodili k soudním jednáním z "volné nohy".

Do vazby jej poslala soudkyně okresního soudu Rychterová. Tato "soudkyně" se nechvalně proslavila tím, že Hučína dokázala držet ve vazbě celých jedenáct měsíců a přitom porušila pět zákonů. Zneužila práva na volné hodnocení důkazů a rozhodovala pouze na základě pocitů a přesvědčení o Hučinově vině.

Třetí fází každého politického procesu je účelová vazba o které jsem zmínil v předcházejících kapitolách. Už samotné spojení slov - vazebně stíhán je matoucí a obviněnému dává cejch zločince. Mediální masáž působí na každého soudce a jen někteří se jí dokáží ubránit a zachovají si objektivní pohled. Ve válce o svou čest a o svobodu prohrával hned na začátku 3:0.

K Hučínově obhajobě se však přidal právník Stanislav Devátý, což byla pro něho malá výhra. Stanislav Devátý byl za Husáka také disidentem a byl rovněž perzekuován. Dobře znal policejní hru z minulosti a navíc byl prvním polistopadovým ředitelem BIS a nějakou dobu i Hučínův nadřízený. Znal své papenhaimské, znal jejich hry i jejich slabá místa. Na jeho stranu se rovněž postavila Konfederace politických vězňů, aktivisté za občanská práva, Šalamoun a obyčejní lidé, kteří věřili v Hučínovu nevinu. Lidé dávající najevo své sympatie přece jen narušili jednostranné informace médií.

Smutnou postavou Hučínovy kauzy se stala přerovská státní zástupkyně Lenka Šromová, která jej držena nezákonně ve vazbě téměř rok. Okresní, později i Krajský soud zamítal jako na běžícím pásu žádosti jeho advokátů o propuštění. Státní zástupkyně se snažila, aby ve vazbě "změknul", přitom důvody, které uváděla byly v rozporu s právním řádem, protože do omrzení argumentovala tvrzením : " Nelze vyloučit, že by obviněný mohl ovlivňovat vyslýchané svědky." S tímto "argumentem" uspěla dokonce i tehdy, když už byli všichni svědkové vyslechnuti.Soudkyně Rychterová pokaždé jen opsala do svého usnesení "důvody" státní zástupkyně. Zcela pominula výrok Nejvyššího soudu, který stanovil, že důvodem koluzní vazby nemůže být jen pouhá obava z ovlivňování svědků ( obava je pocit a tak s ním ani nelze polemizovat, až do roku 2002 bylo na základě pocitu vězněno 3000 občanů ročně), ale taková obava musí být podložena konkrétním jednáním - musel by před, nebo v průběhu vyšetřování prokazatelně nějakého svědka ovlivnit!

Celé obvinění stálo na vratkých nohách a tak chtěla žalobkyně svou důkazní nouzi podpořit psychiatrickým posudkem a požádala o pomoc znalce z oboru psychiatrie. Mělo to svou logiku, protože obvinění bylo natolik šílené, že pokud by to byla pravda, musel by být Hučín opravdu blázen. Nemohu však pochopit proč nebyli podrobeni psychiatrickému zkoumání policisté, kteří takové obvinění mysleli vážně - například podplukovník Psčolka.

Hučín odmítl s psychiatry spolupracovat a proto jej násilím umístili na vězeňskou psychiatrii, kde ho více než měsíc pozorovali. Vězeňský blázinec je v podstatně druhým stupněm tortury, kterou zneužívala komunistická justice už před rokem 1989, aby politickým vězňům znepříjemnila pobyt ve vězení - používá se dodnes.

Aby to Hučín neměl jednoduché dostal do vazby i obvinění z podvodu s nemocenskými dávkami. Týden před tím něž byl zatčen a poslán do vazby totiž onemocněl, byl v pracovní neschopnosti a ve vězení mu byla vyplacena nemocenská dávka ve výši 7600 Kč. Okresní státní zástupkyně Jana Staňková se jej snažila zdiskreditovat odsouzením ještě než dojde k hlavnímu líčení. Soud, který se konal v polovině roku 2004 jí dal za pravdu jen zčásti, když její žalobu překlasifikoval na krácení daně, poplatku a jiné dávky podle § 148 (1), kde mu hrozilo odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, nebo peněžitý trest což bylo téměř stejně absurdní jako samotné obvinění, protože obžalovaný nic nekrátil ani nevyžadoval. Prostě byl nemocný a dostal nemocenskou, protože neměl ukončenou pracovní neschopnost. Byl odsouzen k podmínečnému trestu šesti měsíců se zkušební dobou jeden rok. Pro porovnání aplikace právních norem v naší zemi si dovolím malé odbočení od Hučínovy kauzy. Soudkyně svitavského okresního soudu Jana Šefrnová podvodným způsobem vylákala od různých lidí a firem celkem čtrnáct miliónů korun.

Podvod § 250 (4) - škoda velkého rozsahu, pachatel bude potrestán odnětím svobody na 5 až 12 let. Paní soudkyně nebyla ve vazbě, téměř až do samého přelíčení klidně soudila a pohodlně bydlela v rozlehlém domě, který si postavila z podvodně vylákaných miliónů. Byla "odsouzena" svým kolegou k podmíněnému trestu tří let se zkušební dobou pěti let.

Absurdní? Nikoliv - takové nerovné postavení před zákonem je u nás normální. Možná, kdyby paní soudkyně některého z dlužníků zavraždila, tak by možná dostala rok maximálně dva v první nápravné skupině.

Ale zpět k Hučínovi. Podmíněný trest vyvolal hned v soudní síni vlnu protestů veřejnosti, která byla přítomna. Lidé volali směrem k soudci "hanba" a ten nechal vyklidit soudní sál justiční stráží. Dokonce i Hučínova právoplatného a soudem schváleného důvěrníka Zdenu Mašínovou. Ta byla vyvlečena tak surovým způsobem, že k ní museli přivolat sanitku a odvést do nemocnice na ošetření. Hučínovi obhájci se okamžitě odvolali a krajský soud rozsudek zrušil.

Staňková sehrála trapnou úlohu i v Hučínových rehabilitačních procesech, kde tvrdě obhajovala bývalou socialistickou zákonnost a přitom používala stejných argumentů jako normalizační soudci ze sedmdesátých let minulého století. Jejím klíčovým svědkem byl bývalý spolupracovník StB Václav Švéda, který tvrdil, že Hučín chtěl spáchat atentát na amerického zpěváka žijícího v NDR Deana Reada. Tentýž Švéda byl i korunním svědkem v inscenovaném obvinění z výbuchů v Přerově. Mnozí policejní udavači jsou univerzálními "svědky" pro více použití. Zajímavé je, soudům nevadí jejich minulost. V jednom procesu jsou označeni za nevěrohodné v dalším opět jako věrohodní vypovídají. Jsou svědci, kteří byli šestnáctkrát odsouzeni a přesto vypovídali jako korunní svědkové v mnohých procesech. Policisté si je dokonce půjčují z jednoho kraje do druhého aby se neokoukali.

Je jasné, že soudkyně Rychterová, či státní zástupkyně Šromová nejednaly nestraně při neustálém prodlužování vazby. Po posledním prodloužení, které posvětil i odvolací ostravský krajský soud v lednu 2002 se Hučínovi právní zástupci obrátili na Ústavní soud se stížností na porušení zákona a ten jim dal za pravdu. Teprve ústavní soudce Vojen Guttler potvrdil to, co marně tvrdili Hučínovi právníci, když v odůvodnění ústavního nálezu napsal : " Ostravští soudci neměli odkazovat na předchozí Hučínovu trestnou činnost, neboť ta byla páchána proti komunistickému režimu. Krajský soud v Ostravě pochybil, když bývalému důstojníkovi BIS Vladimíru Hučínovi prodloužil letos v lednu vazbu s tím, že by mohl na svobodě působit na svědky, neboť všichni klíčoví svědci již byli vyslechnuti a ovlivnění nehrozilo. Stejně tak Hučín nemohl pokračovat v trestné činnosti, neboť ta se měla vázat pouze k jeho pracovnímu zařazení v BIS, kde však již dávno nepůsobil. Soud tedy pochybil, když uvalil vazbu až do hlavního líčení, navíc nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil."

Týden před propuštěním Vladimíra Hučína z vazby bylo konečně nařízeno hlavní líčení. Obviněný byl do soudní síně dovlečen v poutech, v oblečení ve kterém byl před rokem zatčen, neostříhaný a v dosti zbědovaném stavu (sám Hučín si to však nepřipouštěl), korunu soudní frašce nasadilo dvacet ozbrojenců s připravenými samopaly. Obraz nebezpečného teroristy byl dokonalý. Ke druhému stání ale už přišel bez pout z nedalekého domova. Co se za tu dobu změnilo? Soudní stráž tentokrát nemířila na obviněného, ale dohlížela na to, aby protestující veřejnost nerušila líčení.

Zajímavá byla hlavně skutečnost, že se Hučín nesměl u soudu hájit, protože nebyl zbaven mlčenlivosti. Státní zástupkyně se snažila vyloučit veřejnost z jednání, nesouhlasila s navrženým zákonným důvěrníkem, dělala obstrukce. Předvedla všechny triky normalizačních prokurátorů. Minulost na ní zanechala skutečně hlubokou stopu. Bublina splaskla 10. listopadu 2005, kdy soudce Jelínek zprostil Vladimíra Hučína všech obvinění...

Vladimír Hučín často opakoval : " Na severní Moravě stojí justice na základech bývalé totalitní moci, neboť je složena z lidí, kteří se v minulosti podíleli na politických procesech."

V mnohém měl pravdu, ale soudce Jelínek ukázal, že mohou být i slušní soudci, kteří posuzují důkazy a nenechají se ovlivnit politickými tlaky. Možná, že alespoň zčásti poopraví i Hučínův názor. Těžko však můžeme změnit názor na policejní novináře. Po osvobozujícím rozsudku jsem zaznamenal jen stručnou rekapitulaci obvinění a v závěru lakonické konstatování, že Hučín byl soudem očištěn. Žádná omluva, žádný "zasvěcený" komentář, žádné vysvětlení novinářů - náš úsudek byl špatný. A co státní zástupkyně? Co soudci, kteří jej drželi rok v díře a nechali jej zkoumat psychiatry? Klid, ticho. A je to….

Jak přežít českou spravedlnost, 30.3.2009

0